Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Vyslovíme-li pojem první máj, většině z nás v hlavě okamžitě naskočí čas lásky. Stejně, jako když pomyslíme na Vánoce, obejme nás světlo a hřejivé teplo. Jsou taková slova, takové svátky, které jdou věrně ruku v ruce s něčím krásným, podstatným a nezapomenutelným. Vždyť láska je onou hybnou silou, která věci tmelí, množí a posouvá. Vždyť, vyslovíme-li slovo láska, pravděpodobně po ní zatoužíme do jednoho všichni. Ale, mnohem lepší než po něčem toužit, je oním pocitem naplno žít. Dýchat jím, užívat, nechat se jím plnit od hlavy až k patě. Láska k sobě samému, ke svému muži, ženě, dítěti, rodině, přátelům, k bylinám a světu, čistá láska k práci. Láska, která činí náš čas radostnější, denní výzvy snesitelnější, láska, která nás v čase nouze přikryje, jako teplá peřina.
„Láska nespočívá v tom, že se díváme jeden na druhého, ale v tom, že se díváme stejným směrem ven.“ — Antoine de Saint-Exupéry
Toužíme-li po lásce, milujme především sami sebe
Možná to záleží opravdu jen na nás. Na tom, jak máme sami sebe rádi. Úplný základ, naprosté vše. A přesto, ne každý na tuto první metu dosáhne. Protože nezažil milující prostředí, protože se naučil o lásku prosit, plnit něčí přání, jejichž uskutečněním onu lásku získá. Lásku si však přeci netřeba „kupovat,“ neboť láska plyne, jako dravá řeky, plyne však teprve až tehdy, když koryto řeky zaplní voda. A ta se sbírá, spojuje a točí, dovádí ve vlnách, vyživí ryby. Teprve, až když my sami jsme láskou naplněni, můžeme lásku předávat dále. Těžko dáme napít někomu z pramene, když onen pramen dávno vyschnul. Nejdříve naplňme sebe a vše, co přetéká, vyšleme do světa.
Jak říká Radim Kudělka: „Opravdová sebeláska je základním předpokladem pro lásku k druhým, neboť není možné nabídnout druhým něco, co sami nemáme.“
Jak docílit sebelásky? Je to cesta, je to pouť, je to běh, kolikrát i běh na dlouhou trať. Dobrou zprávou ovšem je, že netřeba běžet nikterak rychle, pouze tak, abychom uháněli v rytmu svého srdce. Abychom na cestě popadli dech, dokázali poskládat úlomky mozaiky, zachytili východy i západy slunce.
Sama jsem po této cestě kdysi šla. Prázdná, jako odložené vědro u studánky. Dávající spíše druhým nežli sama sobě. Jenže, jednoho dne, dojdete k prameni a přesně víte, co je vám třeba.
„Láska se podobá stromu. Vyrůstá sama od sebe, zapouští hluboké kořeny do celé naší bytosti a nezřídka nepřestává kvést a zelenat se ani na rozvalinách našeho srdce.“ — Victor Hugo
Jak mít rád sám sebe?
Jak mít rád sám sebe? Jak si zamilovat člověka, v jehož těle každý den usínám? Jehož každá buňka pracuje v můj prospěch? Člověka, jemuž se například vlní vlasy, může ochutnat sladkou šťávu třešní, má dvě nohy a ruce, které dovedou tvořit, ale také dát? Jak si zamilovat člověka, jehož píseň se tolik liší od nápěvů druhých? Jak se zamilovat do své vlastní životní cesty? Byť je mnohdy plná výmolů, útrap, těžkostí? Je třeba pochopit, že i taková cesta nás sytí a učí, vkládá do nás velkou spoustu darů.
Jen se teď ohlédněme, získali jsme více ve slunečných dnech, nebo spíše okamžicích, kdy nám bylo potřeba se o něco víc snažit? Jak pak nemůžeme sami sebe milovat, třeba už jen zato, že jsme to tu nevzdali?
Sama, když se ohlédnu, vidím mnoho výmolů na cestě. Vidím však i okamžiky, kdy jsem šla dále, protože jsem věřila, že tam někde tryská pramen, který zurčí jenom pro mne. A jakmile tohle člověku dojde, jakmile se z plna hrdla napije a osvěží, jakmile spočte všechny jizvy na duši, nepotřebuje již strádat, nepotřebuje již jinak žít.
Láska má mnoho podob
Oné lásky je tolikero druhů. Jsou lidé, kteří si vystačí pouze se svou přítomností, ve které jsou šťastní, naplnění a přející. I takto je to v pořádku, protože láska se pravděpodobně zhmotní v jiné dimenzi. V práci či v hudbě, péči, tvorbě. Znám mnoho lidí, rostoucích jako solitéry. Nestrádá-li duše, pak je vše v pořádku. Lásku lze totiž procítit i jinak, k dětem, zde bych sama mohla vyprávět. Miluji děti, jejich křehký svět. Místo, kde teprve zaséváte semínka, která tak pozvolna a s otázkami klíčí. Miluji tu něžnou křehkost, které se člověk potřebuje umět dotknout, to, aby nechal růst, zároveň však udal směr. Alespoň do doby, nežli semínko získá pevný stonek. Miluji též svou práci, ve které jsem šťastná. A miluji lidi, které tu na světě dennodenně potkávám, se kterými vstupuji do nejrůznějších interakcí, doplňujeme se a plyneme v jednom mocném reji. Láska má mnoho podob a každá z nich nás obohacuje. G. B Shaw například tvrdil, že: „Ze všech lásek nejupřímnější je láska k jídlu.“
Láska partnerská, láska pod rozkvetlou třešní
Láska, to je ustavičná dřina, protože po cestě nejdeme sami. Kráčíme v páru. Brousíme se a učíme, sami pro sebe, jeden pro druhého. A nejvíce, vychováváme-li děti. Protože to pak mnohdy bojujeme s únavou, tasíme zbytky sil, abychom táhli za jeden provaz, vyšli si jeden druhému vstříc, pomohli si a rostli, jako jeden kmen.
Láska je prostě ustavičná dřina a přesto, je pro nás základní hodnotou života.
„Až teprve naše společná láska mi ukázala, co je v životě důležité. Teď vím, že štěstí je jen poloviční, když se o něj nemáš s kým dělit, a že smutek je dvojnásobný, když Ti z něj nemá kdo pomoci. S Tebou jsem poznal, co to znamená opravdu milovat a jaké to je, když je moje láska opětována…“ — William Shakespeare
Pokud to občas ve vztahu skřípe, a přesto je pro nás druhý člověk nepostradatelný, zkusme:
- Namísto slabostí vidět přednosti druhého. V čem je jeho síla? Mohu mu já sám ve slabých chvílích pomoci? Namísto kritiky dokážu podpořit? Konstruktivní kritika je samozřejmě na místě, nicméně, není té kritiky někdy až přespříliš? Dovedu pochválit, vidět ty malé, drobné okamžiky života, které jsou téměř neviditelné, a přesto do nich můj partner vkládá nadbytek energie a síly?
- Komunikujme, před problémy neutíkejme. A pokud se již odhodláme cokoli si vyříkat, ponechme vždy druhému dostatek času, aby měl možnost vše ze sebe vypustit. Snažme se řešit jen přítomný okamžik, neberme si na pomoc minulost, nevytahujme staré křivdy, nenamáčejme sebe ve staré bídě.
- Pracujme na sobě, pokud víme, že máme někde limity, zkusme to znovu, jinak a lépe. Buďme příkladem pro toho druhého, nepodsouvejme mu však své pravdy. Každý z nás kráčí svým vlastním tempem, někdy nám třeba mnoho času, nežli si dojdeme k některému z aha momentů.
- Plňme si své sny, osobní i společné, dělejme si radost. I kdyby se jednalo o každodenní malinké projevy laskavosti a lásky. Moře se skládá z malých kapek.
- Buďme tým, pracujme na svém egu, buďme si navzájem nejlepšími přáteli.
Rozloučím se s vámi slovy klasika a též popřeji láskou a polibky provoněný první máj.
„Tu však jsem náhle viděl, že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný, protože jsem u něho. Když se to takhle řekne, zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí, je to obrovská věc, která vůbec nemá konce. Je to něco, co člověka může úplně roztrhat a změnit. Je to láska, a přece něco jiného. Něco, pro co lze žít. Pro lásku člověk žít nemůže. Ale pro člověka jistě.“ Erich Maria Remarque