Zuzana Švédová: „Nic tu nevnímám jako těžké či špatné“

cm zuzana svedova

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Zuzku Švédovou znáte z našeho serveru jako autorku článků o stravě. V tomto mimořádně inspirativním rozhovoru můžete hlouběji nahlédnout do její duše a načerpat novou radost a chuť do života. Jako příklad uveďme myšlenku, kterou Zuzka ráda s oblibou říká: „Kdybychom věděli, že zítra nastane úplný konec, řešili bychom to, co nám nyní nedá spát?“ Kéž jsou Zuzčina slova lékem i na vaše rány…

Zuzko, na Celostní medicíně píšeš krásné články o výživě. Jakou vlastně přijímáš ráda „psychickou potravu“? Neboli: Co tě nejvíce nabíjí energií?

„Co mne nejvíce nabíjí? Tak toho je pořádná spousta – slunce, rodina, přátelé, krásné hluboké knihy, básně, dobré voňavé jídlo, okamžiky, které mne vrací zpátky do dětství, pocity těšení se, děti, kterým mohu prostřednictvím práce pomoci, impresionistické obrazy, na které dovedu koukat celé dlouhé minuty a najít v nich to, co cítili všichni ti temperoví velikáni před mnoha lety. Je to hudba, pocit z dobře odvedené práce, čas strávený smysluplnou činností, sportem, procházky v přírodě a pak, samozřejmě, láska, která mne utváří od hlavy až k patě…“

Věnuješ se i meditaci? Sportuješ?

„Medituji u psaní, již od svých šesti let. Celé to připomíná velmi jemný obřad, pokaždé si pustím hudbu, která dává myšlenkám křídla a pak, pouze sedím a píši a píši. Je to velmi zvláštní okamžik, kdy nevnímám více než svou duši. Vlastně se nejedná o meditaci v pravém slova smyslu, nicméně se zklidním, utiším a to vše mi pak dává zakusit opojný pocit radosti. Tohle je dar a já jsem za něj vděčná. Někdy mám takovou chuť psát třeba ve vlaku, na rušných nádražích, letištích, obklopena spoustou lidí, cizí vzdálenou energií míst, na která se již třeba nikdy nepodívám. Psaní mne k nim jemně připoutá. Člověk je tak všude doma, i kdyby se nacházel na druhém konci světa a kolem něj proplouvali muži v režných košilích a dlouhých barevných sukních.

Co se týká sportu, každý den se snažím vyšetřit jednu celou hodinu, abych se šla proběhnout, vdechovala vůni probouzejícího se rána, s hudbou na uších. Jindy se snažím napojit na svůj dech, na své kroky, tenisky, které narážejí o hlínu, o cestu, chodníky a polní pěšiny. I v těchto malých drobných okamžicích nacházím možný způsob meditace, jež mne uklidní. Mimo to zbožňuji plavání, jógu, jemné protažení po ránu, kdy tělo, ještě unavené z nočních snů, pomalu pomalinku uvolňuje každý ze svalů, kloubů a šlach.

Úsměvné je také švihadlo, které je nedílnou součástí mého zavazadla, pokud jsem na cestách. Jednoduše, hýbat se potřebuji, už také díky tomu, že jako diabetik 1. typu účelně snížím hladinu krevního cukru.“

Prošla sis v životě spoustou těžkých zkoušek. Vzpomeneš si na nějaký zážitek nebo svou zkušenost, za kterou jsi zpětně nejvíce vděčná a která tě nejvíce posunula?

„Nic tu nevnímám jako těžké či špatné. Kdysi jsem si přečetla, že život je ve své podstatě velmi snadný, pokud si dokážeme vše správně zabalit. Když si však naložíme více, než uneseme, váha nás časem přinutí zastavit. Ani to však není špatné či zlé. Můj milovaný Exupéry mne naučil umění pomalých kroků. Pokud již nemáme sílu kráčet dále, zastavme, dýchejme, hledejme další z cest, na kterých svůj náklad poztrácíme pro druhé, kterým naopak třeba přesně tohle nést. Je to tu velmi zábavné. A pokud člověk ve všem spatřuje dobré, život jej zvláštním způsobem hýčká a hlídá, nenechá ustrnout v bezbřehé každodennosti starostí dne.

Zdravé dobroty Svým dotazem, Jiříku, narážíš určitě na můj diabetes I. typu. Pamatuji si přesně na ten den, kdy se to vše událo. Bylo mi 27, sny, plány, radost, list, pomalovaný stovkou nejrůznějších barev a pak, nemocnice, diagnóza, 24 probdělých hodin, během kterých mne celou dobu někdo objímal a sliboval, že vše je lepší než dobré. Pamatuji si na onen pocit radosti, když mi došlo, že tady stále mohu být, že neumřu, že bude třeba žít jen trošku jinak. A že to zvládnu, neboť ten večer mne tisklo samo nebe.

Přesně ten rok v Ostravě otevřeli dálkové studium Nutriční terapie. Neváhala jsem ani minutu, ačkoli to byla třetí z absolvovaných vysokých škol. Bylo mi to jedno, jednoduše jsem cítila, že tohle je nejsprávnější krok mého života. V té době jsem začala žít jinak, více jsem si vážila, méně plakala, přestala se trápit tím, co mé duši nepřísluší. Nyní mám po škole, diabetes I. typu jsem se naučila kompenzovat natolik, že o něm vlastně vůbec nevím, nic mi to nevzalo, vůbec nic, spíše mi otevřelo mnohem více cest, do rukou vložilo ještě zářivější pastelky a já, konečně, po všech těch letech mohu dělat něco, co pojímám za svůj životní zákon.“

Vím, že jsi velkou milovnicí knih. Prozradíš autory, k jejichž myšlenkám se ráda vracíš? Kdybys nám měla doporučit jednu knihu, kterou si přečíst, jaká by to byla?

„Knih, prostřednictvím kterých mi autoři pomohli dotvořit mou duši, je skutečně nespočet. A možná ještě více J Určitě bych zmínila Exupéryho, který je mi velmi blízký. Malý princ je klasika, která mne naučila nesoudit, nahlížet pod pokličky a v kopcích na obzoru spatřovat otevřené a zavřené hroznýše. Nahlížet srdcem a v každém člověku spatřovat kus dobra, i kdyby to zlé křičelo mnohonásobně hlasitě. Dále to byl Remarque, který mne naučil vděčnosti už třeba za to, že tady z kohoutku každé ráno teče teplá voda. Lásce, kterou promítal do každé ze svých knih, přátelství, které má přednost před králi.

Jednoho dne pak přišel Boris Vian se svou Pěnou dní, která je naplněna rozpodivnými okamžiky, úkazy a živoucími zázraky, křehkou láskou Colina ke své nemocné Chloé, do které, dle mého, se stylizoval autor sám, neboť se potýkal s vrozenou vadou srdce. Byl to však také John Irving, Kahlil Gibrán, Paulo Coelho, Donald Walsch a básníci, ze kterých bych vyjmenovala Václava Hraběte a Jana Skácela. Knihy jsou božské, dají nám možnost spočinout v tichu a klidu, hledat mezi řádky a pochopit, že tady každý dýcháme ve stejném rytmu, jen s rozdílem četnosti a intenzity.“

Slyšel jsem, že sama píšeš novou knihu, prozradíš, o čem bude?

„Tohle je můj dávný sen a potřeba mé duše. Jednou z mých životních legrácek je spousta sešitů a bločků, které s sebou všude vláčím, na úkor jiných nezbytností, abych si všude mohla zapsat pocity, které mnou dýchají. Nelze jinak, tohle je má podstata a já cítím pokaždé hluboké uvolnění a klid, mohu-li nechat rozběhnout tužku po papíru. Kniha, která je nyní stále ve hvězdách, je rozepsaná jen z části. Bude o životě, o lásce, o malých velkých okamžicích, které činí tento život ještě více posvátný. Jen je pro drobné malé starosti nedokážeme vnímat. S oblibou říkám, kdybychom věděli, že zítra nastane úplný konec, řešili bychom to, co nám nyní nedá spát? Asi těžko… „

Také miluješ citáty a moudra. Jaká je tvá nejoblíbenější myšlenka, která tě inspiruje?

„Tak těch je opět nespočet, nyní nedovedu říct, protože vyberu-li jednu, má duše se okamžitě vzbouří J. Vyberu tedy ten, který jsem si před pár dny zkopírovala na své stránky:

Kdyby Bůh na chvíli zapomněl, že jsem jen loutkou a daroval mi ještě kousíček života, využil bych ten čas nejlépe, jak jen můžu. Pravděpodobně bych neřekl všechno, nad čím přemýšlím, ale určitě bych promyslel všechno, co řeknu. Hodnotil bych věci ne podle ceny, ale podle významu. Spal bych málo, ale snil bych více, protože vím, že každou minutu se zavřenýma očima ztrácíme 60 sekund světla. Šel bych, když se jiní zastavují, budil bych se, když jiní spí. Poslouchal bych, když druzí hovoří a vychutnával bych si čokoládovou zmrzlinu. Kdyby mi Bůh ještě daroval kousek života, oblékl bych se jednoduše a natáhl se na slunci, vystavujíc jeho paprskům nejen své tělo, ale i svou duši.“ (Gabriel Marquez)

Jakými principy se v životě sama řídíš?

„Nahlížet na vše jako na příležitost, která mne může posunout kupředu. V každém člověku spatřovat kus dobra, ačkoli jiní nad ním lámou hůl, každý zde totiž potřebujeme kráčet tak, jak velí naše duše. Někteří z nás se rodí uvědomělejší, druhým třeba klopýtat déle. Nesoudit, neživit v sobě pocity závisti, zloby, nenávisti, smutku. Užít si tu řádku dnů, přesně jak jde za sebou, zamilovat si tady hrstku lidí a klidně celý svět, pro který budeme plni vděku dýchat. Dovolit, aby se druzí vedle nás cítili krásní a jedineční. Dělat věci jinak, co nejlépe, žít, jednoduše žít, protože přesně tohle je naší podstatou…“

Orání pole

Často používáš slovo BŮH. Pokud to pro tebe není příliš osobní, co pro tebe Bůh znamená a jaký máš k němu vztah?

„Již odmala mne vede vnitřní hlas, ukazuje cestu, pokud zakopnu, v ten nejsprávnější okamžik pošle do cesty někoho, kdo mne chytí za ruku. Dějí se zázraky, prostřednictvím kterých dostávám to, co je mi nejvíce třeba. Sny, se kterými se probouzím, učí mne chápat, že vše je dobré. Ve všem vidět příležitost otočit svět vzhůru nohama, bude-li tak třeba. Vím, že tady nad námi někdo hluboce bdí, tiskne nás k sobě a pokud jsme vnímaví, dokážeme jej pocítit až do morku kostí. Ve své podstatě tento jemný mechanismus, tuto základní životodárnou esenci nazvěme jakkoli, vždyť jak řekl Shakespeare, co je nám po jménu. Důležitá je ona víra, která nám dává zakusit, že i na tom nejodlehlejším místě světa jsme si všichni na dotek.“

Na závěr zpět k tvé profesi nutričního terapeuta. Zajímalo by mě, s jakými dotazy se na tebe čtenáři Celostní medicíny nejčastěji obracejí a jaký je vůbec nejčastější dotaz.

„Většinou řešíme nejrůznější autoimunitní poruchy, dále diabetes, dnu, vysoký cholesterol, nadváhu, únavu, občas také pocity, kdy se na nás valí celý svět a my, slabí natolik, nedokážeme již onu lavinu zastavit. V takových chvílích pak učím ty druhé na vše nazírat jako na dar, který nám byl dán, abychom se zastavili, pochopili, že něco někde děláme špatně, začali znovu, případně navázali tam, kde ještě lze narovnat pokřivené drátky a kráčet v plné síle dále. Dotazy jsou různé, tak jako lidé, se kterými zde mohu na malou chvíli alespoň takto smysluplně sdílet.“

Poslední otázka: Jak vypadá v těchto dnech tvůj typický jídelníček?

„Tak to je snadné, ráno započnu svou oblíbenou pohankovou kaší, během dopoledne si užiji misku červených třešní. Na oběd si pak nachystám zeleninový salát a k tomu podusím trošku jáhel a bylinek, aby to vše provonělo celý dům J Odpoledne se půjdu projít na slunce a večer pak dobrá ryba z řeky a k ní opět zelenina… Důležité je, abych se dnes, stejně jako zítra a pozítří mohla hezky rozběhnout. A to vše, mi má strava umožňuje…

Dýchejme šťastni, život je dar.“

Zuzana