Zákony umožňují vítězit farmaceutické lobby

cm bylinky

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Bylinkářství se v posledních sto letech stávalo postupně velmi rizikovou činností, které se kladou do cesty stále nové a nové překážky, vyplývající z nařízení, zákonů a prováděcích vyhlášek. Moje prababička byla vyhlášenou bylinkářkou na Hané od začátku 20. století až do roku 1967, kdy ve třiadevadesáti letech zemřela.

V období 1. republiky se jí pracovalo celkem dobře, dokonce spolupracovala s několika praktickými venkovskými lékaři. Po roce 1948 však musela svoji činnost vykonávat napůl tajně a zdarma, ale přitom chráněna, protože pomohla několika důležitým soudruhům nebo jejich manželkám. Pokud by ale žila nyní, tak by pravděpodobně seděla ve vězení nebo platila likvidační pokuty za nezákonnou činnost. Její práce byla přitom stále stejná – vyslechla příchozího, řádně si ho prohlédla, zeptala se na pár věcí a připravila ze svých zásob bylinkovou čajovou směs, vysvětlila, jak se bude připravovat, kdy je potřeba zase přijít na kontrolu a čeho je třeba se vystříhat.

Co by dnes dělala špatně?

Všechno. Poskytovala by léčebnou péči, což jako ne-zdravotník nesmí. Co na tom, že by rady byly fundované a nemocným pomohly! Připravovala by na míru bylinkový čaj, který není nahlášen ministerstvu zdravotnictví a nemá tak náležitosti, které musí mít tzv. doplněk stravy. Dále by o čaji řekla, že nemocnému pomůže a vysvětlila by mu, co která bylinka v čaji dělá. Tím by opět porušila zákony, jednak proto, že by se namícháním takového pytlíku bylin stala potravinářskou výrobou, a také proto, že zákon říká, že doplněk stravy nesmí deklarovat léčebné účinky a o bylinkách lze prohlašovat pouze to, co bylo schváleno jedním specializovaným ústavem při Evropské unii. Z mého pohledu ústavem choromyslných.

Úředníci tohoto ústavu sice odsouhlasili, že o meduňce mohu říkat, že má uklidňující účinky, neodsouhlasili ale její účinky diuretické a tak to podle zákona o meduňce říkat zároveň nesmím. Stejně jako nelze říkat o sušených švestkách, že pomáhají proti zácpě, protože podle úředníků onoho ústavu jde o tvrzení nedoložené. Opravdu ráda bych do onoho úředníka nacpala půl kila sušených švestek a sledovala, co to s ním – samozřejmě nedoloženě – udělá.

Pokud bychom chtěli bylinné směsi označovat jako léčivé, museli bychom je zaregistrovat u Státního ústavu pro kontrolu léčiv (SÚKL). A to je nemožné za dvou základnách důvodů. Ten první – registrace na SÚKL vyžaduje ohromné úsilí, nekonečné množství dotazníků a obrovské množství peněz, které žádný bylinkář nemá. Ten druhý, a z hlediska naší práce mnohem důležitější, je, že u mne žádný zákazník nedostane stejnou směs. I kdyby po sobě přišli tři pacienti a každý měl problém s nespavostí a stresem, vždy mu namíchám jinou směs, protože každý z nich potřebuje jiné složení jednotlivých ingrediencí, případně i jiné ingredience v závislosti na faktorech, jako je věk, pohlaví, délka nespavosti, typ nespavosti, vysoký tlak, sklon k migréně, rodinná anamnéza, užívané léky, další choroby, řízení auta atd.

Sečteno a podtrženo – tady nejde o ochranu spotřebitele. Tady jde o vítězství farmaceutické lobby. Děkujeme, nevážení zákonodárci. Jen tak dál. Šněrujte nás příkazy a zákazy, udělejte z Evropské unie totálně konkurence neschopnou oblast, kterou tak převálcují dříve nebo později všechny rozvojové země.