Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Rodiče mě často kontaktují proto, že jsou zaskočeni chováním svých dětí. Chtěli by je vychovávat laskavě, ale nedokáží to. Mnoho rodičů už ví, jak s dětmi laskavě mluvit. Sami však říkají, že se nemohou přimět k tomu, aby to, co chápou, také skutečně udělali.
Je to jen náš vnitřní hlas, který nedovolí porozumět dítěti a chápat, jak s ním zacházet. To, co dítě dělá, není špatné ani dobré, je to prostě jen vyjádření jeho emocionálních a fyzických potřeb anebo je to jen nevinná hra. Přesto naše mysl chování rychle zhodnotí a pak nereagujeme na to, co dítě dělá, ale na naší vlastní interpretaci jeho činnosti.
Reagovat na jasný požadavek fyzických potřeb, jako je spánek, jídlo či teplo, je celkem snadné. Když však jde o potřeby dítěte z oblasti citů nebo když se dítě vyjadřuje způsobem, který se liší od našich preferencí, vyvolává to v nás různé reakce, od zmatku a hněvu po bezmocnost a zoufalství. Tyto reakce nejsou autentické v tom smyslu, že jsou to staré utkvělé myšlenky a ne přímá odpověď na to, co dítě právě dělá. Brání nám, abychom dítě viděli takové, jaké je v konkrétním okamžiku. Myšlenky mají původ v naší minulosti a projektují se do budoucnosti, obvykle jako obavy o vývoj dítěte nebo o náš obraz jako rodičů.
Jinými slovy, často dítěti nerozumíme právě proto, že jsme příliš zaujati nasloucháním automatické reakci ve své mysli. Mysl přehrává staré záznamy a my lidé jsme naprogramováni k tomu, abychom se s tímto vnitřním hlasem ztotožnili. Následujeme hlas, který se automaticky ozývá v naší hlavě, ačkoli není v souladu s tím, kým bychom chtěli být a kým také opravdu jsme.
| „Není správné a špatné chování. Jediné rozhodování, které má smysl, je mezi strachem a láskou.“
Gerald jampolsky, Ph.D. |
Odpovídat moudře a s láskou na potřeby dítěte můžeme však jen tehdy, pokud jsme naprosto přítomni a osvobozeni od starých záznamů své mysli. Láska se dá zažívat jen v přítomnosti. Kdybyste dokázali být přítomni se svým dítětem, nepotřebovali byste ani tuto, ani žádnou jinou knihu. Je to jen naše mysl, která vysílá matoucí zprávy. Například když batole vyrazí hračku z ruky svému maličkému sourozenci, rodič naslouchá své mysli, a ta mu říká, že to je kruté a ošklivé. Batole to ale dělá naprosto nevinně, jen pro svůj vlastní prospěch. Buďto si tak hraje, nebo hračku chce a ještě nechápe, že miminko je taky bytost, nebo se mu třeba líbí, jak kojenec zareaguje, anebo chce přilákat vaši pozornost. Když se na dítě díváte bez předsudků a hodnocení, můžete na jeho činnost reagovat přiměřeně a klidně, jak ukazuje spousta příkladů v následujících pěti kapitolách.
Jestliže nějaký čin dítěte vyvolává vaši nelibost, hněv a bolest, máte tendenci mu toto chování znemožnit. To ale nefunguje, a i když nakonec chování opravdu vymizí (ze strachu), na jeho místo se prosadí jiné a představuje stejně nesplněnou potřebu. Dítě je vaším učitelem; pokud mu jeho lekci znemožníte tím, že jeho chování zastavíte, ztrácíte oba dva. Když místo toho prozkoumáte své myšlenky tak, jak je to popsáno v první kapitole, dorostete do takové emocionální svobody, že dokážete dítěti skutečně odpovídat na jeho potřeby a ne jeho činnost pouze negovat. Uvědomíme-li si, že dítě jen vyjadřuje své potřeby, přesouváme i my svou snahu jinam. Nechceme již zastavit jeho projevy, ale zjistit, co potřebuje. Pokud zarazíme dětské vyjádření, zůstaneme uvězněni ve starých zraněních a dítěti neporozumíme. Naopak když za našimi reaktivními myšlenkami uvidíme staré scénáře a uvážíme, zda jsou platné a odpovídají skutečnosti, máme možnost zjistit, jak naše mysl pracuje. Pak dokážeme naprosto jasně vidět dítě tady a teď.
Ukázka z knihy Vychováváme děti a rosteme s nimi.