Všechno je jen nástroj pro to, co je uvnitř

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

„Někdy se ocitneme v období, které pro náš záměr není z nejrůznějších důvodů vhodné, a tak se nám neplní. To je ta „čekárna“. A je dobré nezapomenout, na co že to vlastně čekáme a co že jsme to chtěli uskutečnit…,“ říká Maok Nusein, hudebník a skladatel „spirituální hudby“, původem z Bratislavy.

Setkání s Maokem, byť se uskutečnilo přes skype, je důkazem toho, jak všechno má svůj smysl a své místo v Existenci, i když člověk by to měl velmi rád jinak, jinde – a jindy. Poprvé jsem se s Maokem a s žádostí o rozhovor zkontaktovala víc než před rokem. Stále jsme se míjeli. Tak jsem to pustila – „nemá to být.“ A letos na jaře to najednou šlo ráz na ráz: Nejprve vzpomínka – tedy myšlenka, ta, která tvoří…. Pak se o Maokovi zmínila jedna žena – a druhý den se mi ozval jeho manažer. A ani ne týden na to jsem si už s Maokem povídala. Popisuji to jen proto, že i o tom je náš rozhovor: Že věci, události a lidé mají v našem životě své správné místo.

 

Původní záměr, ten rok starý, byl popovídat si s Maokem o hudbě coby jednoho z projevů spirituálního rozměru člověka. Krátce před naším skype setkáním jsem se ale dozvěděla, že právě před rokem prožil zásadní změnu ve svém životě: doslova „přesun“ z jedné reality do druhé. Tento na první pohled „drobný detail“ nešlo opominout – už proto, že to byl přesně ten rok, ve kterém jsme se stále „míjeli“. Možná právě proto, abychom si popovídali právě o tomto „přesunu“.

 

Maoku, vím o tobě, že loňský rok 2013 byl pro tebe přelomovým a zásadním pro tvé další vnímání a směřování, pro tvůj další život. Můžeš nám říct, co se stalo?

V jistém smyslu nic zvláštního, v jistém smyslu životní tornádo. To začalo už začátkem roku 2012 a probíhalo celý rok, ale vygradovalo právě 21. Prosince 2012. Nepatřím k vyznavačům významných dat nebo různých „přechodových bran“ (směje se), spíš jsem k tomu byl skeptický. Ale pak mě pobavilo, že zásadní zlom v mé „realitě“ nastal právě ve dnech, které se spojovaly s mayským kalendářem a „koncem světa“. Protože to, co se dělo potom, skutečně bylo jako přechod někam úplně jinam…

 

V čem?

Tím, jak se mi během roku 2012 postupně rozpadaly všechny představy o sobě, o světě, o svém životě, prostě o všem, co mě obklopovalo, tím, jak se mi naprosto rozbila má dosavadní realita, začalo se všechno skládat nově. Staré, velmi silné a hluboké umíralo a nové se rodilo. A to probíhalo celý loňský rok:

Kompletně jsem přeskládal a změnil žebříček životních hodnot. Byl to skutečně dlouhý a silný proces. Který stále ještě probíhá… (usmívá se)

 

Všechno se sype, a co fungovalo, už nefunguje… Co tě v takovém okamžiku drželo a dávalo ti sílu?

Důvěra v proces, ve všechno, co se dělo. Nevím, odkud tato důvěra pramenila, ale prostě ve mně byla. V nejtěžších okamžicích nezbývalo nic jiného než to jenom pozorovat a v rámci možností udržovat rovnováhu. Často jsem si říkal: „Tak jestli z toho všeho vyjdu živý a se zdravým rozumem, tak to bude zázrak…“ Znovu a znovu jsem se ale s důvěrou pokládal do celého procesu, že všechno se děje správně a má svůj smysl.

 

Mohl jsem se proti tomu bránit nebo bojovat. Ale k čemu by to bylo? Zastavit to stejně nešlo, prostě se to dělo samo. Tak jsem se do toho jenom uvolňoval. A najednou, zničehonic se to „dokonalo“… Nechápu, co se stalo nebo co bylo najednou „jinak“, ale najednou jsem měl velmi jasno ve věcech, které řadu let byly předmětem mého vnitřního boje. Skutečně z jednoho dne na druhý některé věci z mého života a vědomí zmizely a objevily se tam jiné, do té doby nepoznané. Jeden den jsem šel jednou cestou a druhý den už jsem šel po úplně jiné cestě.

 

Jeden den jsem šel jednou cestou a druhý den už jsem šel po úplně jiné cestě.

 

Říkáš tedy, že je tento proces už dokonaný? Nebo v určitých okamžicích ještě probíhá?

Občas mám pocit, že nějaké jeho dozvuky ještě jsou, i když rozhodně ne tak silné jako předloni. Tehdy jsem se cítil doslova jako malé dítě, které se teprve učí chodit. Zkouší a padá, znovu to zkouší… a znovu padá. Vysloveně učení se metodou pokus-omyl. Zkoumám různé pohledy na jednu věc a často mě překvapí něco, co mě před tím nenapadlo…

 

Hodně to souvisí s učením se prostřednictvím zkušeností, z vlastních „chyb“ nebo ze sebereflexe. Často mi vlastní pocity, například pocit smutku, vnitřního tlaku nebo nespokojenosti bez objektivní příčiny, ukázaly, že jsem sešel z cesty. Tohle se mi občas děje i teď.

 

Zpětnou vazbu ti tedy dávají tvé pocity? Nebo tě teď už „vede“ něco jiného? Protože situace, kterou popisuješ, tedy když se člověku všechno sesype a on skutečně NEVÍ, kudy má jít, opravdu není lehká.

Nemám na to nějaký klíč nebo návod. Protože sám nevím…. (směje se) Prostě jdu a nevím kam. Často nevím, co si mám o svých pocitech nebo pohledech myslet, nevím, zda je nějaký pocit výsledkem mých naučených programů, nebo mi má naopak něco říct, na něco upozornit nebo mě varovat… Často nevím.

 

(odmlčí se) Zrovna včera mě právě k tomuto procesu napadlo přirovnání: Jako bych kráčel v labyrintu… ale ne v bludišti. Bludiště má spoustu slepých uliček nebo falešných východů, můžeš se v něm motat celý život. Naproti tomu labyrint vede jen a pouze k cíli, ke svému středu, nemůžeš zabloudit nebo se ztratit. Jenom ho musíš projít úplně celý. Ano, může tě cesta zavést úplně na samotný okraj a už z toho všeho můžeš být unavená nebo zamotaná, ale zároveň víš, že jakýkoliv krok směrem kupředu tě přibližuje ke středu labyrintu, k tvému cíli.

 

Můžeš už být unavená nebo zamotaná, ale víš, že jakýkoliv krok směrem kupředu tě přibližuje ke středu labyrintu.

 

Kam tě tento proces dostal? A kam míříš? Co je tím tvým pomyslným „středem labyrintu“?

Vím jediné: Že mířím do středu, i když vůbec nevím, jak to tam vypadá. (směje se) To je asi pro mě největší výzva tohoto období: Smířit se s tím, že nevím. Smířit se s tím, že uvnitř sebe zažívám chaos nebo že mám pocit, že nemám co říct. Někdy mám opravdu pocit, že jsem „zblbnul“…

 

(směje se)

 

Před tím jsem byl schopný o hudbě říct tolik, měl jsem pocit, že rozumím lidem. Teď to vnímám jako nějakou iluzi, kterou jsem žil, ale ve skutečnosti nevím vůbec nic. I teď vlastně mluvím…. a nevím. Protože vlastně nemám, co o tom víc říct.

 

To je hezké… (smích) Protože zrovna jsem se chtěla přesunout k tématu hudby. Ještě něco mi k ní ale řekneš, ne?

(směje se) Ale jo, jde jenom o můj pocit k tomu: Že mi to přijde takové… bezvýznamné…

 

Jak jdou podle tebe dohromady hudba a spirituální část člověka?

Pro mě to je to samé, dvě strany jedné mince. Je to cesta poznávání sebe sama… Když hraju na koncertě, všechno, s čím se tam setkávám, ve mně evokuje určité pocity a doslova mě to „nutí“ překonávat nejrůznější překážky uvnitř sebe. Je to každodenní výzva… Zároveň ale pokaždé, když se toto stane, velmi brzy se mi to odrazí i v každodenním životě. A obráceně: Když překročím své hranice v běžném životě, záhy se to projeví i v hudbě. Proto to jsou pro mě dvě propojené nádoby: Naliješ do jedné a přibude i ve druhé. (směje se)

 

I v hudbě mám určitý cíl: Hrát tak, aby to, co ze mě vychází, hudba, která skrze mě vzniká, byla v maximální možné míře v souladu s mou Duší. S tím, co cítím.

 

To je tedy důvod, proč určitá hudba „funguje“, tedy dokáže člověka přiblížit sám k sobě, a některá ne?

Určitým způsobem působí jakákoliv hudba, ale ta, která skutečně „funguje“, léčí, má něco víc. Asi právě to, co do ní vloží její interpret a v jakém je stavu. Protože všechno je jenom nástroj pro to, co je uvnitř. Můžete skládat hudbu podle vnějších forem a návodů, které vám řeknou, že hudba, aby byla léčivá a nazvaná jako ezoterická, musí trvat osm minut, musí v ní být flétny a alikvótní tóny, které se musejí smíchat tehdy a tehdy… Tomu já ale nevěřím. To je podle mě málo.

 

Necháváš se inspirovat?

Mě inspiruje život sám a to, co právě prožívám. Tak vlastně také vzniklo mé poslední hudební CD Eniesa (stejnojmennou píseň z tohoto alba si můžete poslechnout zde (https://www.youtube.com/watch?v=WFTthyDsyJc), pozn.red.), které je vlastně ozvěnou mého vnitřního prožívání. Odráží můj vnitřní stav v době, kdy jsem se setkal se svou současnou ženou, je doslova vychrlením vnitřních pocitů zamilovanosti, je to náš příběh přetvořený do hudby…

 

(přemýšlí) To je pro mě důležité: Aby hudba, kterou člověk vytváří, odrážela to, co on sám prožívá, ať už to jsou pocity nebo vize. Ale ať je to skutečné!

 

Na čem pracuješ teď?

Spíš koncertuji. Prožívám období, kdy nápady a inspirace sice přichází, ale spíš čekám na prostor, kde bych je realizoval a plně se do nich ponořil. Řekl bych, že právě teď jsem v čekárně…. (usmívá se)

 

Často dnes slyšíme o vědomém vytváření reality. Pracuješ s tím? Že by sis tedy vytvořil záměr „Natočím nové CD, ale ať se tak stane, až pro to nastanou nejvhodnější podmínky, teď jsem v čekárně a tak to je…“

Ano, přesně takhle pracuji! Někdy si nějaký záměr dokonce uložím do telefonu jako upomínku, aby se mi každý den zobrazil a cinknul a já si ho znovu a znovu uvědomoval. Někdy to tak prostě je: Ocitneme se v období, které pro náš záměr není z nejrůznějších důvodů vhodné, a tak se nám neplní. To je ta „čekárna“. A je dobré nezapomenout, na co že to vlastně čekáme a co že jsme to chtěli uskutečnit…