Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Na první pohled se může zdát, že říct někomu „ne“, když nás žádá o laskavost, odmítnout někoho s jeho návrhem, přece není takový problém. Nemluvíme teď o neslušnosti a odmítání pomoci druhému, kde hraje roli spíše netečnost a neochota. I když, právě to mnozí manipulátoři využívají na své cestě k dosažení svého cíle.
Když za námi přijde kolega s prosbou, zda bychom mohli vzít jeho víkendovou službu v práci, a vymyslí si srdcervoucí příběh nebo jiné více či méně uvěřitelné zdůvodnění, nebo když nás kamarádka požádá o hlídání svého potomka apod., v případě, že řekneme „ano“, je to samozřejmě v pořádku, pokud to tak opravdu cítíme a za svým „ano“ si stojíme.
Svízel spočívá v tom, když odpovíme kladně, přičemž ale vnitřně se s tímto „ano“ neztotožňujeme a ze všeho nejraději bychom byli, kdyby za námi dotyčná osoba vůbec se svojí žádostí nepřišla a my bychom teď nemuseli čelit problému říct „ne“. Mnoho lidí má v menší nebo větší míře potíž odmítnout a říct ne, i když ví, že se jim splnění požadavku, služby, laskavosti vůbec nehodí. Víme přitom, že odmítnutí neznamená to, že daného člověka nemáme rádi, že bychom mu nechtěli vyjít vstříc, vypomoct mu apod., pouze však, když řekneme „ano“, může to znamenat, že pak my sami nestihneme naši vlastní činnost, na kterou jsme měli vyhrazený čas, protože nás naše „ano“ stojí čas, energii (a čtenář si může doplnit sám, co všechno lze ještě v této souvislosti ztratit).
Za asertivní schopností odmítnutí a umění říct ne stojí v mnoha smyslech povahové rysy a osobnost člověka. Zejména nízké sebevědomí, sebeúcta a naopak, zvýšená potřeba sociálního uznání nám brání tomu druhé odmítat. Jakýsi strach z toho, že když někoho odmítneme, nás drží v přesvědčení, že nás druzí nebudou mít rádi. Člověk s nízkým sebevědomím se tak bojí odmítnout a říct ne – a tak se ocitá v situacích, ve kterých by se jinak nedostal: musí např. o víkendu jít venčit sousedce psa, protože ona šla na dovolenou a on jí slíbil, že se postará o pravidelné venčení; nebo po práci místo zaslouženého klidu musí ještě zaběhnout na poštu, protože ho o to požádala kolegyně, která má sice firemní korespondenci na starosti, ale požádala ho, zda by nešel na poštu místo ní, protože ona z různých důvodů nemůže.
Dostává se tak do jakéhosi začarovaného kruhu, protože odmítnout požadavek neumí, ale to, že pak danou věc, které se „upsal“ musí chtě-nechtě dostát, tak ho pak přepadají negativní myšlenky ať už o sobě samém („Proč jen jsem jí to slíbil“, „Jsem to ale hlupák, že jsem se do toho nechal navrtat“ apod.), ale taky o samotném člověku, který ho o službu požádal („Co si to vůbec o sobě myslí“, „Příště ať se laskavě obrátí na někoho jiného“). Všechny tyto myšlenky však zůstávají uvnitř skryté a doutnají; a víc a víc podkopávají jeho sebedůvěru a schopnost přiměřené sociální odezvy ve smyslu asertivního jednání.
Jinými slovy, člověk s nízkým sebevědomím má špatné svědomí, když požadavek nebo službu druhému odmítne, propadají ho výčitky svědomí a pořád dokola si rozebírá, jak se bude moci druhému člověku zítra podívat do očí; a na druhé straně má taky negativní myšlenky, když na požadavek přikývne, ale vykonání služby mu zasáhne do jeho vlastního denního programu – a on pak následně službu sice žadateli vykoná, ale na úkor svého volna, je nespokojený, protože nestihne další věci, nebo je pouze nespokojený, že se neuměl ze situace „vyvléct“ a že „musí dělat něco, co vlastně dělat nechce“.
Právo odmítnout a říct ne patří mezi naše asertivní práva. Schopnost odporovat tak v určitých případech nepředstavuje negativní postoj sama k sobě a právě naopak, umožňuje vytvářet harmonickou rovnováhu našeho vnitřního prožívání. I pevné a striktní ne, když je podáno přirozeně, s rozvahou a odhodláním (ale i slušností), má potenciál vytvářet v nás samotných pocit ukotvenosti, autonomie, pocit, že máme situace a život v našich rukou, že jsme to my, kdo o sobě rozhodujeme, a ne někdo jiný.
V naší společnosti se však stalo územ a zvyklostí, že když někoho odmítáme, přidáme k tomu alespoň určité zdůvodnění. Z hlediska asertivních práv to však není podmínkou, často však tyto zdůvodnění přidáváme jakožto zmírnění negativních faktu odmítnutí. Zdůvodnění taktéž připojujeme v těch situacích a tyto zdůvodnění jsou o to silnější a propracovanější, když odmítáme blízkého člověka nebo známého. Když nám někdo neznámý na ulici nabízí nějaké pokutní zboží nebo třeba i drogu, tak naše „NE“ je stručné, striktní a jasné. Jakékoliv zdůvodnění by se mohl dotyčný chytnout a přistihnout nás nepřipravené – tím bychom mu dali možnost vtáhnout nás do dialogu. To v takovýchto případech nepotřebujeme a nechceme, proto je krátké jednoslovné NE zcela na místě. Když však odmítáme někoho známého či blízkého, v zájmu nepoškození svých vztahů, máme potřebu naše „ne“ obhájit a zdůvodnit.
Rozhodně se nedoporučuje lhát. Proto, když Vám v diáři nesvítí žádná jiná povinnost, která by vás od požadavku žadatele mohla „zachránit“, a vám nenapadá žádný důvod k odmítnutí, přičemž ale víte, že daný požadavek splnit nechcete, může Vám pomoci předem připravená zdržovací věta. Ta má za cíl vytvoření prostoru k pozdějšímu odmítnutí, jelikož náhle nemáte připravenou žádnou omluvu ani zdůvodnění. Takováto zdržovací věta však musí vyznít co nejpřirozeněji, měla by být jednoduchá a krátká, např. „Teď ti to nemůžu slíbit, musím se podívat doma do diáře, jestli budu mít v to úterý čas a dám ti večer vědět“ nebo „Musím se ještě poradit s manželem, přítelem, XY, protože nevím, jaký program má on a zda to nebude kolidovat. Večer nebo zítra ti dám určitě vědět.“ apod. Podobné zdržovací věty Vám umožní k rozhodnutí, zda požadavek opravdu splnit chcete nebo můžete, a když ne, máte připravenou půdu pro odmítnutí.