Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Štědrý den se svou královskou večeří, dojemným mihotáním svící, atmosférou plnou kouzel a něhy. Rozzářené oči a jemný smích, to abychom nevyplašili váženého hosta. Když jsem byla malá, maminka vyráběla svícen z jablka, které bylo dozdobeno rozinkami, ořechy a dalším rozličným sušeným ovocem. Jakmile svícínek zhasl, znamenalo to, že v pokoji právě zanechává Ježíšek dary. Čekali jsme ještě několik minut a pak, tiše se vkradli do rozzářeného pokoje.
Takové jsou Vánoce dětí, plné nadšení, příjemné nervozity, kterou doprovází tajemno a očekávání. Dospělí vnímají Štědrý den podobně, ač, v lecčem bude otisk jiný, hlubší, významnější, vyplněný vzpomínkou, která je již mnohdy vzdálená realitě. Všichni podvědomě cítíme, že Vánoce nejsou jen o dobrém jídle, všudypřítomné hojnosti a zářivých darech. Vánoce, to je něha a láska, kouzlo, které hřeje a příjemně stmeluje, možnost být spolu, tady a teď. Dnes, v tento jedinečný, oslavný a kouzelný den, se vás pokusím vzít na malou procházku. Do dob, které neznaly elektřinu, bramborový salát, mnohdy ani balicí papír. A přesto, kouzlo tehdejších svátků směle konkuruje dnešním dním. Jak slavívali Štědrý den naši předkové? Jak vypadala Štědrovečerní tabule? Pokud to jen trošku šlo, o Štědrém dni se dosyta najedl úplně každý.
Štědrovečerní stůl našich předků
Štědrovečerní večeře bývala jednou z nejdůležitějších událostí vánočních svátků. Navazovala na tradici předkřesťanských oslav zimního slunovratu nejen přetrvávajícími zvyky, ale především skladbou jídel. Obřadní hostina, stejně jako dnes, byla symbolem hojnosti. V lidovém prostředí spočívala štědrost posvátného večera především v pestré skladbě pokrmů. Slavnostní večeře začínala v okamžiku, kdy vyšla první hvězda. Magickou sílu připisovali lidé plachtě, která sloužila jako ubrus pokrývající štědrovečerní stůl. Hospodáři ji na jaře používali při rozsívce obilí. Na plachtu se pokládala ošatka s obilnými klásky, kukuřičnými paličkami pro příští hojnou úrodu a červená jablíčka pro zdraví. Někde bylo zvykem položit na stůl ošatku se všemi plodinami, které dala zahrada, pole a les, od všeho, co se v daném roce urodilo a v tom příštím nemělo na stole chybět. Přidávala se i sklenice s medem. Pod plachtu se ukládala hrst obilí z posledního snopu nebo přímo dožínkový věnec a na něj se kladly mísy, pod talíře mince, nebo později i rybí šupiny pro štěstí. Počet stolovníků nesměl být lichý, prostíralo se i pro nepřítomného. Poblíž stolu si hospodyně přichystala mísy s pokrmy, aby od stolu nemusela vstávat. Jinak hrozilo, že příští rok nebude rodina pospolu. Z tohoto důvodu se stůl obvazoval řetězem.
V prostředí pojizerských vesnic se obecně udržoval štědrovečerní jídelníček podle původní tradice. Konzumovala se jak jídla sváteční, tak jídla prostá, vždy však pouze jídla postní. Čím více chodů, tím více mandelů (seskupení asi o patnácti kusech, do kterých se skládaly snopy obilí na poli po posekání před odvozem) ve stodole příští rok. Byť se podávaly třeba jen polévky, kaše či koláče. V modlitbě před večeří se vždy pamatovalo na duše zemřelých. Na úvod večeře podal hospodář všem stolovníkům oplatku nebo kousek chleba s medem, česnekem a bylinami, aby se všichni ve zdraví a spokojenosti dočkali příštích Vánoc. Někde se namísto chleba podávaly rozpeky z chlebového těsta, velké vdolky z kynutého těsta bez omastku, pečené z žitné nebo pšeničné mouky. Dalším chodem večeře byla polévka. V Pojizeří na konci 18. století nahradila rybí nebo jikrovou polévku zasmažená, většinou bramborová polévka s houbami, nebo polévka hrachová. Hlavním štědrovečerním jídlem byl kucmoh (brambory pečené s česnekem a majoránkou) nebo obilná kaše, která se vařila z celých zrn pšenice, žita nebo ječmene. Neporušené zrno mělo magický význam. Symbolizovalo život, bylo příslibem úrody a s ní spojeného blahobytu. Hrách se měl jíst nemastný a neslaný, neboť Kristův kalich byl trpký. Většinou ale přicházel na stůl s kroupami, omaštěný sádlem a ochucený smaženou cibulkou. Z jáhel a mléka se vařila štědrovečerní kaše, slazená medem. Ryba jako postní i posvátné jídlo dominovala štědrovečernímu stolu od dob středověku. Po zničení systémů rybníku třicetiletou válkou ji v mnoha krajích nahradily pokrmy z obilovin. Jako součást tradičního jídelníčku se do lidového prostředí vrací až na konci 19. století. Pokrmem, který měl zajistit všem členům domácnosti štěstí v příštím roce, byl houbovník. Připravoval se ze žemlí, sušených hub, vajec a mléka, někde se vylepšoval přidáním uzeného masa. K houbovníku se často podávalo i kysané červené zelí.
K typickým vánočním pokrmům patřilo také pečivo, vánočka (štědrovnice), koláče a buchty, jablečné a makové záviny a jednoduché cukroví. Vánočky, kterých se peklo ve velkých usedlostech až na třicet, měly vydržet, dle tradice, do Nového roku. Pekly se nejen na sváteční hostinu, ale také pro koledníky. Proto se do nich přidávalo hodně tuku, sádla či másla.
Jarmila Glazarová ve své knize Vlčí jáma o vánočce píše: „ Vánočky jsou vážkami, na nichž se váží osud manželství. Neboť žena, která si váží svého muže, nemůže pokazit vánočky. Jenom z nevážnosti a lajdáctví se může vánočka sesmeknout na stranu nebo udělat sedlý brousek u spodu. Muž má plné právo zaujmout k tomuto příslušné stanovisko. Ale hodná žena zas právem čeká, že její snaha bude vděčně oceněna.“
Rozšířenou pochoutkou štědrovečerního stolu bylo také pečivo, peciválky, pečivo spařené mlékem či vypeckovaná sušená švestka, do níž se vložila mandle. Peciválky se jedly spařené mlékem nebo přelité ovocnou omáčkou, prachandou, z uvařených sušených švestek a křížal. Směs vařeného sušeného ovoce zaručovala v rodině svornost. Součástí štědrovečerního hodování bylo také kyselé zelí, které mělo chránit před zimnicí. Vařilo se s hrachem nebo knedlíky, se smaženou cibulkou, nudlemi nebo samostatně.
Na začátku 20. století se pak jídelníček ustálil. Základem večeře se stala rybí nebo hrachová polévka, kapr na modro nebo pečený či smažený, obvykle s bramborovým salátem. V polovině 20. století přibyly bílé klobásy, po druhé světové válce také řízky a kuřata. Další chody jídelníčku zůstávaly věrné krajové tradici, houbová i hrachová polévka a houbovník. Vánoční stůl doplnilo ovoce, jablkový závin a vánočka, přibyl nespočet druhů lineckého, ořechového a máslového cukroví.
Večeře byla vážným aktem nejen skladbou jídel. Vyjadřovala pocit rodinné soudružnosti, ochrany a štědrosti. Díl jídla se odkládal pro drůbež, dobytek, odnášel se stromům. Zbytky jídel od stolu měly v představách lidí zvláštní vliv na úrodu. Po večeři se ze stolu sklízelo jen vařené. Pečivo, ovoce a ořechy zůstávaly až do Tří králů. Drobty se schovávaly proti nemocem, někde se dávaly kravám a drůbeži, jinde se vhazovaly do ohně. Také studny dostávaly od pečiva svůj díl. Zbytky jídla zahrabával hospodář i ke kořenům stromů v zahradě.
Když večer pokročil
Čas před odchodem na půlnoční se krátil nadílkou, litím olova, předvídáním budoucnosti z ořechů, jablek, z kouře ohně svíčky a různými hrami. Doba mezi půlnocí a svátečním ránem byla opředena mnoha poetickými a kouzelnými představami, proto se v ní zejména mladí oddávali milostné magii.
Jarmila Glazarová ve své knize Chudá přadlena, píše: „Kdo chce uvidět ženu nebo muže, který je mu souzen, nesmí vzít ani soustečko jídla do úst celý den. Večer, když už je poklizeno, musí vyjít ven, obejít stodolu dokola a na všechny čtyři rohy udeřit hůlkou. Potom se svlékne, položí šaty před stodolu a zcela nahý vymete třikrát za sebou humno. Tak to udělala Holčáčka v době, kdy za ní chodíval její muž, však co ten Holčák dělá ty hrable. Nechtěla o něm tehdy ani slyšet, utíkala před ním a vysmívala se mu. On tak tym dlúhym nosem moc dýšel, ani viděť ho nechcéla. Když dometla potřetí humnom, donesl jí šaty právě on. Stodolní duchové, přinuceni tímto obřadem štědrovečerní chvíli, vezmou na sebe podobu přisouzeného druha a přinesou tazateli jeho oděv.“
Děvče se tichounce krade ke kurníku a zatluče naň znenadání hůlkou. Ozve-li se kohout, zůstane ještě celý příští rok poctivou pannou. Kvokne-li slepice, přijde děvečka o panenství, ať už po zákonu božím anebo proti němu. Vdavky zas předvídá jiný prastarý recept. Po večeři zezuj bot s nohy a čapni při dveřoch tváří do jizby, řiťů do dveřích. Přehoď ten jančár přes hlavu. Jak sa ti postaví špiců do jizby, zostaneš doma, jak špiců do dveřích, odejdeš, vydáš sa.“
Voda ve studánce se měnila ve víno, dobytek ve stodole promlouval lidským hlasem, zvláštní moc měla voda na soutocích. Řada praktik měla vyvolat žádoucí prospěch v zemědělském hospodaření, to znamená i ovlivnit počasí. Jiný okruh pověr se týká předvídání lidského osudu, zdaru v rodinném životě a zachování zdraví. Před odchodem do kostela pak vykropil hospodář obydlí větévkou z tisu (proti požáru) a poté se s rozsvícenou lucernou všichni vydali na mši, aby se poklonili po vzoru pastýřů nově narozenému Panu a Králi.