Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Slova, která čtete v názvu tohoto článku, ke mně připlula po vodách internetu a přiměla mě k zamyšlení. Něco podobného si totiž říkám už nějakou dobu a jsem ráda, že mi to Vesmír potvrzuje.
Hodně jsem teď bilancovala svůj život a rozhodla jsem se, že z něj vyřadím všechno, co mě nenaplňuje a nebaví. Uvědomila jsem si, jak zoufale je náš život krátký v den, kdy jsem se dožila svého prvního čtvrtstoletí a de facto se dostala do poloviny svého produktivního života. Dvacet pět let zmizelo jako pára nad hrncem a mně došlo, že jsem spoustu toho času strávila děláním věcí, které mě nebaví.
Zkoušela jsem studovat školy, které nikam nevedly, pracovala za pár korun v otravném zaměstnání, jen abych měla peníze na živobytí, trávila čas s lidmi, kteří mě nikam neposouvali. A všechno to vedlo jen k depresím a ztrátě sebeúcty. A pak mi došlo, jak z toho ven.
Na podzim se vše začalo měnit, vyškrtla jsem ze svého života to, co mne nenaplňovalo a začala svoji energii soustředit jen na věci, ve kterých jsem viděla smysl. Zpočátku to šlo pomalu, ale od oněch osudných pětadvacátin se všechno rozběhlo nečekanou rychlostí. Uvědomila jsem si, kolik času trávím nepodstatnými zbytečnostmi jen proto, že mě vyčerpávají věci, které mě ale vlastně vůbec nebaví. Kolik toho dělám z donucení, proto, že to ode mě někdo očekává, anebo proto, že je to snazší, než se vydat svou vlastní cestou.
Ano, dělat věci, které nenávidíme, je často jednodušší. Zatnout zuby a vydržet, tak nás to učili už ve školce nad talířem hnusného jídla, pak ve škole v předmětech, ve kterých jsme plavali. Naočkovaní tímto životním heslem pak prožíváme své životy v neustálém stresu a strachu, pod tlakem okolností, s nimiž zdánlivě nemůžeme hnout, a sníme o lepším světě, kde si můžeme dělat, co se nám zlíbí, bez ohledu na následky.
Ale je nutné si uvědomit, že nikdy nedosáhneme opravdového úspěchu a štěstí, když neustále půjdeme jako slepí mezci se zatnutými zuby proti větru. Že „vydržet“ nemusí znamenat sílu, ale hloupost. A že opravdová moudrost se skrývá v tom najít svoji podstatu, uchopit ji hluboko v sobě a pak ji vytáhnout na světlo, kde rozkvete. A pak místo uschlého proutí, které vidíme kolem sebe teď, stane se svět rozkvetlou zahradou plnou nádherných bytostí.
Skutečně úspěšní můžeme být jen v tom, co milujeme.
Tato slova jsou i o tom najít si něco krásného v tom, co již máme. Není třeba hned prodávat starý dům a odcházet z náročné práce, někdy stačí jen najít nový úhel pohledu a z ošklivého se náhle stane krásné. Celý svět je tvořen mozaikou maličkostí, a když si zamilujeme ty, uvědomíme si, že milujeme celý obraz. K tomu, abychom to dokázali, musíme ale začít u sebe, u toho, co v nás dříme, u toho nádherného světla, jež se tetelí v každé duši.
Milovat je cílem i náplní naší cesty. Sebe, svět kolem nás a vše, co děláme. Pokud to tak necítíte, asi nejste obklopeni těmi správnými kulisami a pak je čas je vyměnit a rozletět se k obloze. Křídla si přistřiháváme jen my sami, to je potřeba mít na paměti. Odhoďte nůžky všednosti a zatrpklosti a pak už nám v letu nebude bránit nic.
S láskou a úsměvem Lúmenn