Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Nejmocnějším momentem při léčení je plné přijetí a odevzdání se přítomnosti. Právě o léčivém bytí v přítomnosti je převážná část závěrečného dílu rozhovoru se spisovatelkou a duchovní učitelkou Terezou Kramerovou. „90% traumat se dá vyřešit skrze přítomnost,“ vysvětluje v něm Tereza.
První část rozhovoru s Terezou Kramerovou: Jak ulevit nemocným orgánům, rozpustit bolest a pochopit strach
Druhá část rozhovoru: Co pomáhá na vyčerpanost a jak pomoci sám sobě při chronické nemoci
Terezo, posledně jsme si hodně povídali o mentálních technikách a vizualizaci. Je vizualizace nejvyšší cestou k vyléčení?
„Vizualizace je mocný nástroj. Když si nemocný člověk vizualizuje zdravé tělo, získává tím motivaci a zároveň posílá tělu informaci k uzdravení. Vizualizace – to je úroveň mentální.
Ale pak existuje ještě úroveň duchovní: Neupínat se na přání být zdravá, ale odevzdat ho proudu života. Protože pokud pracuji s mentální oblastí a vizualizuji si zdravou Terezu, jsem v budoucnosti – moje pozornost ukazuje tělu, kam chci, aby se to vyvíjelo.
Zatímco, když jsem v přítomnosti, vím, že nemohu sama sobě nabízet obrazy a vize, protože mě to z přítomnosti vytahuje. Mohu udělat to, že pocitově průběh nemoci odevzdám Vyšší moci. Jenom si uvědomím, že jsem tady a teď, v nejlepší verzi sebe sama. To je nepředatelný prožitek, záležitost spirituálního charakteru. Přichází to skrze touhu poznat se se svým Zdrojem, svou duší.
Když se odevzdávám, jsem plně v přítomnosti a vím, že je tady inteligence, která je vyšší než já, a že je o mě postaráno. V tu chvíli se plně oddávám Proudu, aby se skrze mě mohla manifestovat Vyšší inteligence a vést mě. Třeba pak přijde impuls: „Běž k tomuto člověku na masáž. Nebo zavolej kamarádce.“ A najednou se začne skládat mozaika. Není vymyšlená, ale inspirovaná.
Preferuji tuto cestu, cítím se na ní dobře, ale neumím to naučit. Člověk to musí sám prožít. Poznat napřed mysl a její moc měnit realitu. Aby pochopil, že mysl je jen nástroj. Teprve, až se dostane za ni, stává se pravým, autentickým strůjcem, který je v souladu s posláním duše. Těžko se to předává. Je to jako v knize Anity Moorjani Musela jsem zemřít. Tělo, které je na umření, může být během pár týdnů naprosto zdravé. Být v přítomnosti je opravdu mocná cesta. Ale není pro každého. Já ji teď osahávám a umím to jen z pár procent. Už to stačí na to, abych vnímala tu nádhernou, mocnou sílu.“
Další nepřenositelná věc je meditace. Dá se lidem zprostředkovat, o co se ochuzují, když meditaci nepraktikují?
„Když člověk nepracuje vědomě s dary, které dostal – a meditace je součást práce s myslí – tak je to, jako by měl nějaký nástroj, třeba pilu nebo sekeru na kácení stromů, a nepečoval by o ni. Pila se stane tupou, povolí šroubek, držadlo ztrouchniví. Pořád je to pila, pořád s ní něco uříznu, ale je to nástroj s nevyužitým potenciálem. Není promazáván, ošetřován.
Podobně je to s myslí. Pokud se nezabývám mentálními technikami, tak mysl bují a jde mimo proud, kterým chci jít. Žije si vlastním životem. Stává se z ní nezávislá, divoká a nespoutaná entita. Nemám-li nástroje, jak svou mysl zkrotit, tak ji nemohu řídit. Meditace je o tom, jak právě toho „divokého hřebce“ zkrotit, jak promazat tu pilu.
Když se věnuji meditaci, mám příležitost mysl osedlat. Mohu být bdělým tvůrcem, který bude řídit, co v mysli bude běhat. Každá myšlenka totiž ovlivňuje naše prožívání. Když budu deset minut koukat na film o druhé světové válce a koncentračních táborech, tak se na konci, po těch deseti minutách budu cítit mizerně. A když se naopak budu deset minut koukat na dokument o lidech, kteří pomáhají přírodě, pracují s delfíny na volném moři, nebo kteří jsou ve svém poslání, je velmi pravděpodobné, že do mě vstoupí pocit naděje a motivace.
Pokud nekultivuji svou mysl, je to vyhazování potenciálu. Přijde mi škoda, řídit život nějakým divokým hřebcem, který si dělá, co chce, aniž by zohlednil, co já preferuji a chci žít. Když začlením do svého života techniky psychohygieny, jako je např. meditace, modlitba, prožívání přítomného okamžiku, získávám mnohem větší uchopení a možnosti řízení svého života. Jako bych sedla do auta svého života, ujmula se volantu a jela tam, kam mně se líbí, kam jsem volána.
Zároveň se dostávám do stavu, kdy řídím svůj život, ale jsem součástí celku. Přichází s tím velká pokora a laskavost vůči sobě a ostatním. Práce s myslí je podle mě naprosto zásadní pro kultivaci skutečného lidství. A zároveň pro tvorbu života, jež je se mnou v souladu a kde mohu říci: „Jsem tady správně a mám ze svého života dobrý pocit.“
Když jste povídala o minulosti, napadla mě ještě poslední otázka: Jak pomoci lidem, kteří jsou hodně zacyklovaní v minulosti a pořád dokola svou minulost řeší? Jak zničit lpění na tom, co se stalo?
„Jednu dobu byly v módě regrese a měly svůj smysl. Mám pocit, že už jim ale trochu odzvonilo. Myslím, že nyní už není nutné prožívat bolest pořád znova a znova.
Mám za to, že největší dar je v přítomnosti. Já jsem třeba nedávno dávala na svoje FB stránky video s návodem, jak mohou maminky pomoci dětem transformovat trauma z porodu pomocí hry: Dítě se schová třeba pod sukni nebo pod deku: „Už se nám miminko brzy narodí. Počkej, až zaklepe.“ Maminka pak dítě vítá: „Jé, ty jsi naše krásná holčička. My jsme se na tebe tak těšili! Všichni tě milujeme a jsi úžasná taková, jaká seš. Svět je nádherné místo, podívej!“ Je to hra, která se tvoří v přítomnosti a de facto léčí minulost. Není třeba jít do minulosti jako takové a otevírat tu bolest.
Děti tuto jednoduchou techniku milují. Trvá pár minut, ale ve výsledku z toho může být půl hodina, protože děti se chtějí pořád a pořád dokola rodit a slyšet ta láskyplná slova, která léčí zároveň i maminky s porodním traumatem.
Dle mého se 90% záležitostí dá vyřešit skrze přítomnost. Aby člověk mohl odpustit a pochopit, někdy potřebuje vidět souvislosti, ale nepotřebuje je znovu prožívat.
S klientkami často pracuji tak, že najdeme, kde mají nějakou bolest, např. ze zneužívání. Najdou si to téma v těle – například místo černé díry si tam vytvoří nádhernou voňavou louku. Kde bylo dříve zneužití, je nyní volno, svoboda a naděje. Promění si bolest skrze obrazy mysli.
Není třeba jít přímo do situace v minulosti. Dává mi naopak velký smysl využít moudrosti přítomnosti a vytvořit ve vlastním těle prostor pro dobrý pocit. Pak se mohu podívat i na tu minulost: Vidět, proč se moje duše dostala zrovna do této konkrétní situace a vzít si z toho ponaučení. Jakmile dojde k pochopení, v tu chvíli může bolest naprosto zmizet. Jdou tím vyřešit traumata, která lidé na psychoterapiích řeší roky. Tímto způsobem mohou být zpracována třeba i během jedné hodiny. Ale je třeba, aby člověk dokázal v sobě vytvořit to místo, ze kterého bude schopen přijetí.
Například když nějaká žena prožila porodní trauma a má pocit, že ublížila svému dítěti, může se na to podívat z hlediska duchovního srdce a uvidět, jak velkým transformačním prožitkem to bylo. Že má z toho obrovský užitek – že se stala skrz bolest vědomější, laskavější; že je ochotna udělat změnu a stoupnout si proti proudu a říct si: „Budu dělat věci jinak.“ V ten moment už zážitek nestojí mimo její pole, není potlačen nebo odstrčen, ale přijímán, vztáhnut do její náruče.
A když ještě navíc prožitku řekne: „Jsi mojí součástí,“ velká část bolesti a lítosti se začne rozpouštět. Možná zůstanou jen jemné „drobky“, které zpracuje obyčejným životem. Nutné je přijmout to do své náruče. Aby se to stalo součástí její bytosti.
Máme tendenci traumatické události od sebe odstrkovat. Pak jsou jako koule na noze nebo jako kdybych za sebou tahala vozík, který mi znemožňuje svobodný pohyb. Až tehdy, když se k vozíku otočím a řeknu: „Hele vozík, pojď ke mně, jsi můj,“ tak mohu začít tvořit, proměňovat a rozhodnout se, že z něj vydělám všechny hřebíčky a místo něj udělám psí boudu, která se bude hodit pro mého pejska. V tu chvíli to už přestává být trauma. Už mě neovládá. Psychická bolest byla z podvědomí vytažena do vědomí, transformována a využita v mocnou sílu dělat věci jinak, než bylo dosud.“
Terezo, velmi vám děkuji za inspirativní a léčivý rozhovor a přeji na vaší cestě vše dobré.
Doporučujeme knihy o duchovních příčinách nemocí.
Webová stránka Terezy Kramerové: terezakramerova.cz
Upozornění: Mentální techniky nenahrazují lékařskou péči. Autor ani redakce nenesou odpovědnost za jejich nesprávné použití.