Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Svět kolem nás se jeví víc a víc hektičtější, pořád dál nás zahlcuje svými požadavky a my se mu chtě-nechtě musíme přizpůsobovat. Nabalující se povinnosti a nároky každodenního života je však potřebné zdravým způsobem ventilovat a umět si zařídit potřebnou dávku psychohygieny. Na vypořádání se s různými vnitřními i vnějšími presy, zátěžovými situacemi a stresem používáme různé metody a techniky zvládání.
Tyto strategie jsou různorodé a nejen že neplatí pro každého beze zbytku, různí lidé volí různé způsoby, ale navíc, i sám jednotlivec někdy sáhne po jedné metodě psychohygieny a jindy zvolí druhou. Závisí na okolnostech, psychickém a fyzickém nastavení, druhu zátěže, pracovním harmonogramu apod. Někdy tedy volíme změnu činnosti, šálek horkého kafe, dlouhou procházku, sport, jít si zaběhat, jít na kolo, jindy se domluvíme na setkání s dobrou kamarádkou, přítelem či známým, jedeme skupinově do kina, do kavárny a bavíme se s blízkými. Jindy nechceme vidět celý svět, napustíme si horkou vanu a izolujeme se do koutku ve svém pokoji, kde v poklidu srkáme sladké kakao nebo čaj.
Samota v tomto smyslu tedy nemusí být pro člověka pouze nežádoucím jevem a z hlediska psychohygieny je přímo potřebným prvkem při nastolení duševní rovnováhy. Vyhledáváme ji ve chvílích, kdy se cítíme přetíženi, unaveni z množství každodenních interakcí, přetíženi z množství podnětů, které se na nás za poslední den nebo dny valí, ve chvílích, kdy cítíme, že množství různých tváří a lidských interakcí již nemůžeme vystát. Samota je zde našim spojencem, našim zachráncem, který nám pomáhá v tom, abychom na lidi a svět kolem nezanevřeli, ale abychom načerpali další nové síly a opět nám tak přivodí úsměv na tvář, když musíme interagovat s druhými. Jinak bychom toho úsměvu nebyli schopni. Vyhledávat a užívat si samotu je výborným zdrojem navozování si psychohygienického klidu a načerpání nových sil. Člověk má možnost být chvíli jen sám se sebou, urovnat si myšlenky, věnovat se sám sobě, svým zálibám, nebo nedělat nic a nestydět se za to, zkrátka, dovoluje to člověku vypnout a zbavit se všech sociálních rolí, všech masek, které zastává (role matky, otce, manželky, manžele, tchýně, zaměstnankyně, zaměstnance, studenta apod.) Všechny tyto role (masky) si můžeme sundat, právě když jsme sami, protože před nikým nemusíme nic hrát, nemusíme se stylizovat do žádné role, žádné pozice. Sundat toto břemeno je úleva, tak proč to z času na čas neprovozovat.
Avšak, není být sám a být sám. Na první pohled se samota a osamění můžou zdát podobné a často se i zaměňují. Obojí jsou charakteristické nepřítomností druhých osob. Ale rozdíl mezi samotou a osaměním přichází zevnitř. Osamění, na rozdíl od samoty, je negativním stavem, který se vyznačuje chyběním mezilidských vztahů. Samotu vyhledáváme, když si potřebujeme oddychnout od manžela, rodiny, kolegů, kamarádů, sousedů. Ale víme, že oni tam někde jsou, a když chceme, můžeme je zavolat, pozvat na kafe, promluvit si, zajít společně do města, do kina, udělat si program. Máme je rádi a oni mají rádi nás. Pouze z času na čas raději volíme horkou koupel nebo dobrou knížku o samotě, když si potřebujeme oddechnout od shonu a interakcí.
Osamělý člověk však tohle nemá. Samotu nevolí dobrovolně, protože strádá sociální sítě kolem sebe. U osamění to však není tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Někdo se cítí osamocen, protože nemá dostatek známých, se kterými by se poznal, mohl navázat bližší interakci – např. z důvodu toho, že je nový v cizím městě, nový ve firmě apod. Po určitém čase se však relativně rychle dostává do sociálních sítí a vztahů a po počátečním období aklimatizace si tyto vztahy vybuduje. Někdo si však známé, kamarády a přátelé neumí najít a i když se snaží, nedaří se mu to. Osamocen se tak může cítit člověk, který je třeba obklopen spoustou lidí, interaguje s obrovským množstvím kontaktů a neustále je v komunikaci s druhými lidmi – avšak všechny tyto vztahy jsou navenek formální, strukturované, oficiální, nebo nejsou dostatečně hluboké, dostatečně přátelské, neformální.
Takováto emocionální izolace je proto velice dobře pozorovatelná ve velkých městech, aglomerátech a velkoměstech (např. typu New York, Tokio, Londýn apod.), kde člověk může být obklopen množstvím lidí na ulici, v práci (v open-spacech – kancelářích, kde spolu pracuje větší množství kolegů, oddělených pouze přepážkou), avšak uvnitř se cítí sami, nemají žádného blízkého přítele, i když obklopeni spoustou lidí, cítí se sami.
Samota je něco, co si volíme sami, když chceme být sami. Osamění jsme vystaveni nedobrovolně. Říká se, že člověk je tvor společenský. Tak jako bez noci nemůže být den, tak ke zdravému fungování člověk potřebuje kolem sebe druhé lidi, blízké, společnost, kulturu. Občas z toho všeho však máme potřebu uniknout a izolovat se, jindy společenský kontakt vyhledáváme. Je dobré mít zlatou střední cestu a mít na výběr. Pracujme tedy pořád na našich mezilidských vztazích, od kterých si můžeme dovolit z času na čas uniknout do samoty, ale víme, že jsou, že je máme… A to je přece skvělé.