Řeč očí

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

V dnešním světě a moderní společnosti patří bezesporu k jedněm z důležitých dovedností naše komunikační dovednosti, které nám pomáhají jak v osobním tak profesionálním životě. Zatímco náš verbální a písemní projev a dovednosti hrají významnou roli, nezanedbatelnou součástí našich komunikačních dovedností je naše neverbální chování, které tvoří značné procento v rámci naší každodenní interpersonální komunikace.

Lidé při komunikaci kromě slov (mluvených či psaných) využívají celé množství dalších způsobů, jakým je oční kontakt, gestikulace, poloha těla, pohyby těla, vzdálenost mezi komunikujícími, tón hlasu, jeho výška, rychlost, pomlky v řeči, doteky (tzv. haptika): např. podání ruky (dynamické, pevné, slabé, vlhké „leklá ryba“), přátelské poplácání po rameni, facka, šťouchnutí, kopnutí), sebahaptika (mnutí si prstů v nervozitě, zavinutí si kolen mezi ramena v depresi, mnutí si nosu, ušního lalůčku) a celá řada dalších neverbálních způsobů komunikace.

O očích se říká, že jsou „okny do duše“. Díky nim nejen vnímáme náš okolní svět a přijímáme množství podnětů, které projdou našimi analyzátory a ty pak zpracuje naše mozková kůra a její zraková centra, ale můžeme říct, že oči v mnohém i sdělují. Při jakékoli verbální komunikaci (školním projevu, firemní prezentaci, poradě) bychom se cítili asi jinak, když by se na nás posluchači nedívali vůbec, nebo se dívali pořád, dívali by se se zájmem, nudou, obdivem či opovrhnutím. Zastoupení očního kontaktu doprovázející náš verbální projev je proto nezastupitelné a je jeho nevyhnutelnou součástí.

Přiměřený oční kontakt může být známkou zdravé sebedůvěry; lidé přirozeně pociťují pozitivní emoce a pocity k lidem, kteří si důvěřují (nejsou přehnaně arogantní, ani příliš nejistí a nesebevědomí). Mít zdravou dávku sebedůvěry neznamená být egoistický či příliš zaměřený na sebe. Právě naopak, vysoce arogantní a egoističtí jedinci mají obvykle velice křehké ego a nízké sebevědomí, nízké mínění sami o sobě, což je vhání do začarovaného kruhu vlastního zvyšování ega.

Delší trvání očního kontaktu (řádově několik vteřin) tak sice může znamenat dominanci a sebejistotu, ale stejně tak intimitu. Naopak, ne každé vyhýbání se očnímu kontaktu může znamenat, že nám ten druhý lže, nebo že má nízké sebevědomí, ale taky uzavřenost („teď o tom nechci mluvit“), nejistotu, smutek.

Jako to tak bývá v mnoha věcech, všechny extrémy můžou obvykle přinášet určité potíže, tak je to i s množstvím očního kontaktu. Tak jak úplné vyhýbání se pohledu do očí nepůsobí dobře ani příliš dlouhý oční kontakt. V běžné konverzaci, i při pracovních schůzkách a poradách s firemním partnerem u očního kontaktu oscilujeme, čím ulevíme jak sobě, tak i druhému v naší komunikaci z hlediska senzorických podnětů. Ani na neživé objekty a předměty se nedokážeme soustředěně dívat dlouho bez toho, aby se nesnižovala naše pozornost a koncentrace.

V rámci konverzace je ale nevyhnutné v určitých intervalech znovu-navazovat oční pohled, ujišťujeme se tím, že nás druhá strana poslouchá, získáváme zpětnou vazbu, zda to, co říkáme, je srozumitelné, zda to není potřeba zopakovat nebo říct jinými slovy, a v neposlední řadě to posiluje kontakt mezi komunikujícími a vyjadřuje zájem o to, co druhý říká, nebo že poslouchá.

Důležitost očního kontaktu je možné ilustrovat na lidech s poruchou autistického spektra – autismem nebo aspergerovým syndromem. Společným znakem těchto poruch jsou potíže v sociální intuici v oblasti komunikace a mezilidské interakce. Zatímco běžný člověk dokáže (více či méně dobře) v rámci komunikace vytěžit i z neverbálních projevů a „číst mezi řádky“, jedinec s poruchou autistického spektra tohle ne vždy dobře umí. Zejména pohledy od neznámých lidí, nebo těch, které nepovažuje za blízké, může považovat za ohrožující, a proto se očnímu kontaktu vyhýbá. Nebo naopak, člověku, který je pro něj blízký nebo zajímavý, může věnovat až výrazně nepřiměřeně dlouhý pohled do očí a může na něj doslova zírat celé minuty. Co se týká očního kontaktu, může se jedinec s autismem nebo aspergerovým syndromem pohybovat na obou pólech extrému očního kontaktu – od naprostého vyhýbání se pohledu do očí, do dlouhého zírání.

Pochopením psychologie očního kontaktu nám může pomoci nejen úspěšně kultivovat naše komunikační zručnosti, osobní a profesionální dovednosti, ale může nám dát vodítko a pomocnou berličku k tomu, abychom mohli lépe porozumět druhým, nehledat za jejich vyhýbáním se pohledu vždy jenom neupřímnost, nízké sebevědomí, nebo za pronikavým pohledem vždy pouze aroganci a egocentrismus. Může nám pomoci pochopit, že neverbální komunikace, „jak něco říkáme“, ne vždy souvisí s tím „co říkáme“.