První srážka s nemocí (4. díl)

Na podzim roku 2000 jsem začal zase pracovat, ale s menší intenzitou než před tím. Šel jsem do toho s předsevzetím, že budu pracovat sám za sebe a nebudu zodpovědný za práci jiných lidí kromě kresličské práce mé ženy, ale při svých spasitelských tendencích jsem to dlouho nevydržel. Rozhodně jsem ty své spasitelské aktivity nerozjel v takovém měřítku jako před svým kolapsem, ale přesto mně to bralo víc energie, než bylo zdrávo.

Chtěl jsem pracovat doma, ale Pája na mě pořád nenápadně tlačil. Při každé příležitosti se ptal, kdy už přijdu do kanceláře a jestli přijdu zítra; když už jsem na chvíli přišel, jak dlouho tam budu; když jsem odcházel před pomyslným koncem pracovní doby tak, jak on si ji představoval, tak se zeptal, jestli se ještě vrátím. Bylo to k nevydržení.

Přesně při této příležitosti, kdy jsem ve čtvrtek první týden v lednu roku 2001 odcházel z kanceláře asi v půl třetí, se takto zeptal, já jsem něco zablekotal, vypadl jsem ze dveří, sedl do auta a chtěl zavolat Olze, že ji vyzvednu. Ona totiž každý čtvrtek prodávala v ezoterickém obchůdku ve Vršovicích ezoterické knížky, pomůcky, bylinky a podobné věci, byl to její koníček za nějaké procento z tržby, která bývala dost nepatrná. A když jsem chtěl promluvit do telefonu, nešlo to. Jen jsem nesouvisle blábolil a nakonec po dlouhé námaze Olga pochopila, že nemůžu mluvit. Nadirigovala mě, jestli toho jsem jen trochu schopný, abych dojel k ní do obchodu, protože tam zrovna ordinoval jeden ze známých léčitelů, který slíbil, že se na mě podívá. Nějak jsem tam dojel a zázračně se nevyboural.

Pan léčitel mě prohlédl, já jsem pořád spíš blekotal, než mluvil a on zavolal záchranku, protože cítil mozkovou mrtvici. Dovezli mě houkačkou do Thomayerovy nemocnice v Krči na neurologii, pořádně mé prohlédli, ale to už jsem byl v pořádku, mluvil jsem, šel rovně a strefil se prstem do nosu.

Nechali si mě tam, pro jistotu mi naředili krev a udělali krevní testy. Na jejich základě mi sdělili, že to krevní onemocnění, o kterém jsem jim při příjmu řekl, se opět rozjelo. Jenže to tvrdili na základě výsledků normálního krevního obrazu bez podrobných biochemických rozborů. Nechtěl jsem jim to věřit, tak mě chtěli poslat Všeobecné fakultní nemocnice, ale já se vzepřel, že tam nepůjdu. Docela normálně jsem se bál pana docenta Cieslara, měl jsem strach z jeho případného hněvu. Tehdy jsem si ovšem nalhával, že pan docent je lékař, který nemá pro pacienty pochopení, a nechtěl jsem se s ním už potkat. Dnes si myslím, že jsem mu velmi křivdil, ale byl jsem takový, jaký jsem byl, a co vím dnes, jsem tehdy nevěděl.

Druhý den ráno mi v Krči udělali CT hlavy a nic nenašli. Podezření na malou mozkovou příhodu však zůstalo a mě za nějakou dobu došlo, že jsem měl krátkou poruchu v centru řeči. Myslím, že ta porucha nastala proto, že jsem nechtěl promluvit, jak to opravdu mám s tou docházkou do kanceláře a přístupem k práci. Nechal jsem se propustit na reverz a lékař, který měl službu si přede mnou div nekleknul a zapřísahal mě, ať se vrátím na první internu VFN a nechám se léčit. Nechal jsem se přesvědčit s tím léčením, ale ne s návratem do VFN a na příští týden jsem se objednal na hematologii v krčské Thomayerově nemocnici. Paní primářka z hematologie mně ale vysvětlila, že pro moji nemoc tam nejsou zařízení a také mi doporučila vrátit se. Když jsem rezolutně prohlásil, že ne, doporučila mi hematologii ve vinohradské nemocnici, kterou považovala také za špičkovou.

Poslechl jsem a ještě týž den jsem tam zajel, stihnul jsem to, když ještě fungovala dopolední ambulance. Vtrhnul jsem tam jako neřízená střela, v kartotéce ve stručnosti vypověděl svůj příběh s tím, že hledám lékaře, který by měl pro mé vrtochy pochopení. Nějaká hodná sestra mi řekla, ať počkám, že právě takový lékař má teď na ambulanci službu. Byl to Dr. Robert Pytlík, kterému tehdy mohlo být podle mě jen něco málo přes třicet, ale ukázalo se, že pochopení má a navíc je při svém věku špičkový expert. Dodnes je mým ošetřujícím lékařem. Dr. Pytlík mě vyslechl, sdělil mi, že za určitých podmínek mě převezme jako pacienta, a poslal mě na podrobné biochemické krevní testy. Ty podmínky byly vlastně jen tři: za prvé, že se pochlapím (což byl požadavek jako trefa do černého) a sdělím panu docentu Cieslarovi své rozhodnutí; za druhé, že budu pravidelně docházet na kontroly v určených termínech; a nakonec, že se budu vážně zabývat vším, co mi Dr. Pytlík jako ošetřující lékař doporučí.

Krevní testy ukázaly, že nemoc není zpět v akutním stádiu, a Dr. Pytlík mi podrobně vysvětlil, jak se to s tou nemocí má a jak na tom z jeho hlediska jsem. Měl jsem tehdy asi dvanáct a půl gramu nebezpečných bílkovin na litr krve. Normální lidé mají, jestli si dobře pamatuji, něco mezi nulou a dvěma gramy. Hranice, při které tyto bílkoviny rozjíždějí akutní stádium nemoci, je mezi třiceti a čtyřiceti gramy. Takže tehdy se ještě nic nedělo a já měl přijít za dva měsíce na kontrolu. Moc se mi ulevilo a především jsem začal přehodnocovat svůj souboj s klasickou medicínou, což jak se později ukázalo, bylo pro moji budoucnost nesmírně důležité. Zdaleka to ale neznamenalo, že bych ukončil svoji hlubokou podvědomou víru, že se přihodí nějaký bezpracný zázrak, když v něj budu hodně doufat.

Odvázal jsem se natolik, že za tři týdny nato jsme s rodinou jeli do Alp na šest dní lyžovat, tentokrát do Rakouska, protože to bylo blíž. Fyzicky jsem to zvládnul dobře, moc jsem se nehonil a začal jsem se postupně ladit do takového životní modu, který by se dal charakterizovat asi následovně: hlavně klídek, do ničeho nového se nehrnout, nějak vyžít a soustředit se na to, abych co nejdéle přežil, protože umřít se mi vědomě ještě nechtělo. Tak nějak podle hesla „to chce klid a nohy v teple“.

Na dalších krevních testech se hladina nebezpečných bílkovin zvedla o jeden gram, což mohla být statistická chyba při měření. Mým optimismem, který jsem sám sobě předstíral, to ale hodně zatřáslo. Žil jsem v tiché iluzi, že na sobě průběžně pracuji, a tak jsem předpokládal, že hladina bude klesat. To už jsem měl za sebou druhý seminář Mandaly života a v červnu roku 2001 jsem měl jít s Olgou na třetí.

Na začátek května Olga naplánovala a také zařídila letecký zájezd na Maltu. Strávili jsme tam týden a navštívili všechny památky megalitických kultur a největší barokní chrámy. Na Maltě je hustota kostelů, přesněji řečeno barokních chrámů, snad největší na světě. Až dnes mi dochází, jak nesmírně to Olgu táhlo k těm tajuplným pravěkým stavbám z velkých neopracovaných kamenů, do kterých je prý koncentrována spousta duchovní energie. Abych byl přesný, mě to k těm kamenným tajemstvím táhlo také. V rámci toho výše uvedeného modu jsem si ten výlet užil, bylo to takové lážo plážo. Jezdili jsme místními autobusy po ostrově křížem krážem bez vynakládání většího fyzického či duševního úsilí. Celá ta akce mi připadala jako výlet dvou penzistů, jejichž odrostlé děti zůstaly doma. Ta představa, že nejlepší bude pro mě v klidu směřovat život už k důchodu, byla zavádějící iluze, kterou jsem potřeboval co nejdříve prokouknout, chtěl-li jsem ještě v tomto životě někdy smysluplně fungovat.

Na konci června, týden před v pořadí druhým etikoterapeutickým pobytem na Šumavě s Vladimírem, jsem byl na další kontrole u Dr. Pytlíka. Krevní obraz jsem měl v pořádku a pro výsledky podrobných biochemických testů jsem si měl zavolat druhý den. Ten telefonický hovor mě potom srazil do kolen. Dr. Pytlík mi ponurým hlasem sdělil, že hladina nebezpečných imunoglobulinů, tedy těch nebezpečných bílkovin, je na hodnotě dvacet pět gramů, což znamená, že po prázdninách mě s největší pravděpodobností čeká další chemoterapie.

Propadl jsem se do paniky, a protože šlo do tuhého, jak jsem se na předchozích stránkách zmínil, volal jsem hned Helenu, a nikoli Vladimíra. Vzala mě ještě týž den na konzultaci a na analýze možné příčiny toho skokového zhoršení pracovala se svým manželem, který se správně jmenuje Jacobus, ale říká se mu zkráceně Co. Co je Holanďan, neumí pořádně česky a původní profesí je zahradník. V Holandsku vlastnil firmu s padesáti zaměstnanci a má neuvěřitelný talent naladit se na vnitřní pocity ostatních lidí. A to nejen lidí, ale i ostatních organismů. Jako majitel zahradnictví se dokázal natolik vcítit do potřeb květin, že měl bezkonkurenční výsledky v kvalitě odrůd, které pěstoval.

Od začátku jejich vztahu Co spolupracuje s Helenou na analýzách podvědomých motivací studentů dříve Mandaly života a dnes Principů života. K těmto analýzám využívají svoji zkušenost, tu kterou získali během svého života, ale i tu, kterou čerpají z nevědomých rovin prostřednictvím svých pocitů. Součástí učení filozofie Principů života je totiž předpoklad, že živé bytosti mají dva rovnocenné způsoby zpracovávání informací, a to je myšlení a cítění. Bohužel během mnoha minulých tisíciletí člověk jako jediná živá bytost se svobodnou volbou se rozhodl svobodně povýšit myšlení nad cítění natolik, že mu dnes v drtivé většině případů chybí téměř polovina informačního potenciálu, protože cítění zanedbává nebo potlačuje. Pocity jsou totiž dlouhodobě převládajícími filozofickými systémy považovány za iracionální a jsou tak považovány spíše jako něco, co je na obtíž. Mohu se mýlit, ale myslím si, že jsme jako lidské bytosti částečně zmrzačeni a snažíme se možná o totéž, jako by se zvíře snažilo potlačit své pudové instinkty, protože by je začalo považovat za nerozumné. Myslím si, že kdyby se lidé znovu naučili používat a překládat pocity, mohli by se uchránit před mnohým nebezpečím stejně jako zvířata. Když před několika lety smetla vlna tsunami pobřeží Sumatry, zvířata vesměs včas utekla a „rozumní“ lidé šli sbírat škeble do míst, odkud moře před vlnou dočasně ustoupilo. Pak je ty škeble stály život.

Po relativně krátké době konzultace jsme s velkou pravděpodobností vyluštili záhadu prudkého zvýšení nebezpečných bílkovin. Měsíc před kontrolou krve jsme s Olgou jeli na chalupu mých rodičů a já zjistil, že v části přístavby chalupy, kterou jsme s tátou v roce 1984 stavěli, prolézá podlahou dovnitř dřevomorka. Pro neznalé to je houba, která při stálém přísunu vlhkosti sežere postupně všechno dřevo v domě, které nebylo pečlivě naimpregnované. Já jsem se doslova a do písmene k smrti vyděsil, když jsem to uviděl, kladl jsem si to za vinu a měl jsem hrůzu z toho, že bych se měl věnovat nějaké nápravě. Jak jsem se před chvílí zmínil, nastavil jsem se do toho modu „v klidu to doklepat do penze“ a tohle by byla tvrdá čára přes rozpočet. Když se k tomu přičetlo, že tátovi jsem stále ani v tomto věku neuměl účinně odporovat, bylo to sečteno a podtrženo. Tu paniku jsem rychle zahrabal do podvědomí a tam kvasil strach z toho, že by mně táta mohl oznámit, že v létě přijedu na chalupu a budeme společně vykopávat podlahu a vyhánět dřevomorku. A to kvasící hnojiště v mém podvědomí nevědělo nic lepšího než nastartovat další zhoubné bujení, protože to byla podle mého podvědomého hodnotového žebříčku nejlepší záruka, jak se vyhnout sanačním pracím na chalupě.

Zní to možná neuvěřitelně, ale já jsem přesvědčený, že to takhle zafungovalo. A má to, myslím, logiku, protože podle mého názoru, když člověk není schopný ustát si svoji představu o tom, jak chce žít, a nechá se vláčet představami a příkazy svého okolí, je jeho existence pro přírodu zbytečná. Mám čím dál silnější pocit, že přírodu zajímají originály, nikoli plagiáty, které se nechají znásilňovat k obrazu druhých.


Ukázka z knihy Jak jinak na leukémii, kterou naleznete v naší nabídce.