Proč nepomáháme?

cm odmitajici zena

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Někdy se vám možná stalo, že jste šli po ulici a viděli, jak mladík, který kráčí opodál na druhé straně ulice, zakopl o nerovný chodník a ošklivě upadl. V mysli se vám pak honí myšlenky: měl/a bych zakročit? Potřebuje ten muž mojí pomoc? Ale… je to na druhé straně cesty, tam jde celá spousta jiných lidí, kteří jsou mu víc poblíž, určitě některý z nich zareaguje…. Co když má vyvrtnutý kotník? Nebo něco horšího – třeba infarkt? Já beztak první pomoc moc neumím, nesnáším krev. Hele, kolik je na druhé straně lidí, určitě některý z nich to s ošetřením poranění ví lépe. Určitě je mezi nimi někdo, kdo se toho ujme a pomůže. A podívejme – už vstává ze země sám. Vypadá, že mu nic není“

 

Když bychom si celou situaci přehráli znovu (třeba na pomyslném videozáznamu), možná bychom zaznamenali, že mladému muži, který upadl, ve skutečnosti nepomohl nikdo, ať na jeho straně chodníku, tak i nepřiběhl nikdo z opačné strany, kdo si jeho pádu všiml nebo viděl, jak se pokouší vstát. Co se však odehrává v mysli těchto lidí? To náš videozáznam neodhalí. Co je všechny drží zpátky, že nezasáhnou?…

 

Sociální psychologové označují tento jev jako efekt přihlížejících, který ve své podstatě vyjadřuje pravděpodobnost poskytnutí pomoci vzhledem k počtu zúčastněných. Tento efekt říká, že čím je větší počet lidí přítomných v situaci, kde nějaká druhá osoba potřebuje pomoc, nebo se nachází v situaci, kterou bychom mohli chápat jako nepříjemnou, špatnou či nebezpečnou, tím se snižuje pravděpodobnost, že někdo z nich zasáhne a dané osobě pomůže. Když se jedinec ocitne v nebezpečné situaci, mnohem pravděpodobněji druhý člověk („divák“) zasáhne, když se na daném místě nachází buď jen málo lidí, nebo nikdo další.

 

Tento jev zkoumali Bibb Latané a John Darley již v roce 1968 a opravdu dospěli k závěrům, že skupinová dynamika v mnohém ovlivňuje naše vlastní prožívání a chování, což se projevuje i v situacích poskytnutí pomoci. Jedinec má tak např. situaci, která je nejednoznačná a nejasná, tendenci vyhodnotit jako neškodnou. („Co se to vlastně děje? Je ten člověk zraněn? Nebo je jenom opilý! – tato dvojznačnost může způsobit, že si člověk tuto situaci klasifikuje jako neškodnou). Když se na daném místě nachází víc lidí, takováto tzv. pluralitní ignorance představuje jev, kdy se domníváme, že ostatní lidé myslí odlišně jako my, i když je jejich chování naprosto shodné s naším (Vždyť i oni nepomohli danému člověku – ať už si myslí, že potřebuje pomoc, nebo je jenom opilý). Jakýmsi způsobem tak potlačí svůj vlastní názor a chovají se „pluralitně“, a tedy, jako většina, nezasáhnou.

 

Druhým důležitým faktorem je rozptýlení odpovědnosti. Efekt přihlížejících a jejich zaangažování pomoci druhému muže bránit v tom, že si jednotlivec ve skupině diváku může vyhodnotit vlastní přínos jako nepostačující („Vždyť je tady kopa jiných lidí! Oni určitě budou vědět, co dělat. A ještě lépe, než já“). Takováto difuze odpovědnosti vlastně člověku dává domnělou „omluvu“, aby se člověk mohl cítit lépe z toho, že ze sebe sundal pocit odpovědnosti za poskytnutí pomoci. Ve skupině ostatních přihlížejících „diváků“ tak člověk ztrácí pocit vlastní zodpovědnosti a převzetí iniciativy, pociťuje nižší tlak zasáhnout, protože tato odpovědnost zasáhnout je rozptýlená do celé přihlížející se skupiny. Proto – jak říká efekt přihlížejících – čím je tato skupina větší, tím se tento tlak a odpovědnost zasáhnout víc rozplyne mezi ostatní. Ani jedna osoba se pak necítí zodpovědná za vyřešení situace, poskytnutí pomoci.

 

Paradoxně, když by na ulici v našem příkladu s pánem, co uklouzl na chodníku, nebylo tak mnoho přihlížejících, ale bylo by tam mnohem méně kolemjdoucích, jenom několik, či dokonce jen my sami, víme, že danému člověku nemá kdo jiný pomoci, a tak se odpovědnost nemá na koho jiného rozptýlit; mnohem těžší je tak pro nás najít si jinou výmluvu či omluvu.

 

Samozřejmě, nemůžeme tvrdit, že se na přeplněné ulici nedovoláme pomoci. Sociální psychologové dále vyzkoumali, že jakmile někdo z davu převezme iniciativu a zasáhne, budou mít i ostatní větší tendenci se k pomoci připojit. Prolomí se tím jakési „kouzlo“, strach z toho zasáhnout. Proto je velmi důležité nečekat s tím, že „někdo zasáhne první“, nebo podceňovat svoje schopnosti („já neumím dávat dýchání z úst do úst“), důležité je jednat – nenechat se pluralitní ignorancí dotlačit k tomu, že situaci si přeznačkuji jako nenaléhavou. Je třeba pamatovat na to, že možná, když bychom nezasáhli vůbec, člověk může být ohrožený na životě či zdraví.

 

Z poznatků o fenoménu rozptýlené odpovědnosti a efektu přihlížejících se skýtají i některé rady, když už se člověk ocitne v situaci, kdy potřebuje pomoc – a jako na potvoru – nachází se zde i víc lidí. Jak je tedy víc angažovat k tomu, aby mi pomohli?

 

Především, musíme zajistit, aby neměli možnost si vykreslit situaci jako nenálehavou, nejednoznačnou. Není proto vhodné křičet pouze „Pomoc!“ (Kolik mladých lidí se dnes v ulicích přehání v bujaré náladě z nočních podniků, a jejich „pomoc“ je spíše teenagerskou hrou či škádlením). Buďte proto víc specifičtější, popište svou situaci, případně i řekněte přímo, co potřebujete („Zavolejte sanitku / policii. Asi jsem si zlomila nohu / Byla jsem okradena).

 

Difuzi odpovědnosti pak zabráníme například tím, že někoho přímo učiníme zodpovědným za to, aby nám pomohl. Nekřičte „pomoc“ jenom tak do davu (do té doby bude dav pouze davem přihlížejících), je potřeba ukázat na někoho konkrétního či oslovit někoho konkrétního, kterého tak vtáhnete do situace (Vy, zavolejte prosím sanitku / polici. Stalo se mi to a to… bolí mě to a to apod.)