Proč mladí zůstávají žít s rodiči i po třicítce?

cm rodina

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

V současné době není žádnou výjimkou, když mladí lidé, kterým již bylo třicet, dokončili studium na vysoké škole, nebo po střední škole začali sami vydělávat… ale z rodného hnízda se jim ještě vyletět nechce. V porovnání se Spojenými státy jsou Evropané na osamostatňování se od rodičů hůř. Ne vždy se však za tím skrývá pohodlnost dětí.

Samozřejmě obraz mladého člověka, který žije s rodiči, pokoj mu uklízí maminka, která mu taky připravuje oběd do práce a dbá na jeho správný denní režim, čisté prádlo apod. není nikterak lákavé pro potenciální partnery. Na první pohled se bydlení s rodiči může zdát pohodlné a bezstarostní, nicméně ten druhý pohled přináší s sebou i určité konflikty. Přece jenom třicetiletý mladý člověk, i když je pořád dítětem v očích svých rodičů, má již ujasněné představy o svém životě, vlastní životní filosofii, přístup, své vlastní denní rytmy a režimy, a tak se názory mladých lidí můžou od těch rodičovských diametrálně odlišovat v otázkách domácích prací, vaření, úklidu, názorů na soukromí.

Nicméně finanční situace (které dnešní strašák v podobě finanční krize nikterak nepomohl) mladým lidem často neumožňuje jen tak jednoduchý start na vlastních nohou – a právě finanční situace je drží pod rodičovskou střechou. Pro jednoho nepřeklenutelný problém, pro jiného možnost pohodlí, teplé rodinné stravy, ale i možnost soustředit se na pracovní kariéru. Mladý člověk se nemusí natolik starat o byrokratické vedení domácnosti nebo minimálně jsou organizační či finanční záležitosti rozděleny mezi rodiče a děti tak, že je mladý člověk daleko odlehčenější a lépe se může věnovat svému zaměstnání. A večer se pak tolik obvykle nemusí starat o přípravu večeře. Taky ale zvyšující se věk vstupování do manželství je jednou z příčin, proč dnešní mladí lidé opouštějí teplo domova daleko později, než tomu bylo v minulosti. Těchto příčin je mnoho – vyšší věk rodičů, péče dětí o starší nebo nemocné rodiče, geografické souvislosti (blízkost a dojíždění do práce apod.)

Pro bezproblémovější spolu-bydlení rodičů s již dospělými dětmi, je dobré stanovit si několik základních pravidel, které pak k tomuto soužití pomáhají – jak rodičům, tak dětem. Tyto pravidla se můžou týkat čehokoli, na čem se domluvíte a co považujete za klíčové – např. kolik se bude přispívat do rodinného rozpočtu, kdo, jak, kdy se bude vařit, apod. Čím jasnější, přehlednější a konkrétnější tyto pravidla budou, tím lépe.

Pomohou taky v tom, aby si rodiče a „děti“ ujasnili, v čem se jako „děti“ cítí, ale v čem již nikoli. Na místě jsou vzájemná očekávání – aby se rodiče i děti vyjádřili k tomu, co a jak si představují pod společným bydlením, co jsou ochotni akceptovat, v čem jsou obě strany schůdné se přizpůsobit druhé straně, co můžou druhé straně nabídnout a co naopak druhé straně poskytovat rozhodně nehodlají. Druhou berličkou, která pomáhá takovémuto soužití je jasné stanovení si všech finančních záležitostí (přispívání na nájem, stravu apod.).

Rodiče by měli poskytnout dětem prostor, aby se v co nejvyšší možné míře mohli starat sami o sebe. Samozřejmě, když rodiče vypomůžou s úklidem, připraví večeři hladovému dítěti, které přijde z práce večer domů, je to jakési naplňování rodičovské role – avšak nemělo by to být samozřejmostí a dítě by to taky jako samozřejmost nemělo brát. Naopak, čím víc bude samostatnější, tak – i když pod rodičovskou střechou – tím víc pak bude připraven na samostatný život po na vlastních nohou.