Proč děláme chyby při posuzování druhých?

cm muz zena6

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Posuzování druhých je jednou z našich „lidských“ vlastností a ať chceme nebo ne, posuzujeme druhé pořád. Vědomě nebo nevědomě. Co ovlivňuje naše hodnocení druhých lidí na nevědomé úrovni? Proč někoho odepíšeme ihned, jak jej vidíme ve dveřích – a o jiném si uděláme dobrý dojem hned od první minuty?

Proč synovi sáhneme na kapesné, když přišel pozdě ze školy nebo fotbalového zápasu a nevynesl odpadky/nebyl nakoupit/neuklidil si pokoj, jak slíbil – a navíc, vymyslel si takovou výmluvu, že až hrůza! Uvěříme jeho zdůvodnění, nebo na základě čeho si vytvoříme dojem, posoudíme danou situaci a rozhodneme se pro konečný ortel?


Chyba prvního a chyba druhého druhu

Když nechceme synovi uškodit, ale na druhé straně, musíme být féroví, zvážit všechny dostupné informace – abychom vynesli rozhodnutí, můžeme se přiklonit k závěru, že jeho autobus opravdu vynechal a proto dorazil domů o dvě a půl hodiny později, než původně měl, anebo si řekneme, že je nepravděpodobné, aby autobus nejel, a že syn nám neříká pravdu, i naposled přišel pozdě, a minulý týden jsme mu taky museli doma pět krát říkat, aby vynesl odpadkový koš, a dva týdny trvalo, až si konečně uklidil pokoj. Ne určitě nám lže a autobus s jeho pozdním příchodem nemá co dělat? Nebo ne?… Co když se mýlíme.

V jazyce statisticky při zvažování zmiňovaných váhání, kdy se rozhodujeme mezi dvěma hypotézami (klame nás syn, nebo neklame; je uchazeč dobrý pro danou práci nebo není), mluvíme o dvou typech chyb, kterých se můžeme dopustit.

Chyby prvního druhu bychom se dopustili, když bychom se domnívali, že nám syn lže, protože i naposled nám lhal o uklizení si pokoje a přišel pozdě, takže určitě taky teď není pravda, že autobus nejel. Jinými slovy bychom považovali naše chybné tvrzení za pravdivé, ale ve skutečnosti by neplatilo, a tedy že bychom syna mylně považovali za lháře, a i když naposled přišel pozdě, nebo si často pokoj neuklidil apod., v této situaci nám však říká pravdu. Pozor proto na chybu prvního druhu.

Tento typ chyby je častý v našich vztazích a mezilidských interakcích, kdy se mylně domníváme o nějaké vlastnosti druhého člověka, nebo o tom, zda něco udělal nebo neudělal, ale ve skutečnosti tomu tak není. Známe to všichni. „Ty si určitě nenakoupil. Určitě si zapomněl zalít kytky apod.“ Ale je to doopravdy tak? Co když se mýlíme, a on určitě nakoupil, a nezapomněl ty kytky zalít. Proč se hned unáhleně vyvozovat závěry? – na základě minulých situací? (Ale to bylo tehdy a teď je teď), protože je to pohodlné? (Nemusíme se sáhodlouze přemýšlet a je tak rychlé a snadné se přiklonit k první variantě, ke které inklinujeme jaksi intuitivně).

Chyba druhého druhu tvrdí opak. Zatímco při chybě prvního druhu bychom říkali, že syn je lhář, ale ve skutečnosti by nebyl. My jsme se jenom unáhlili a přiřkli mu tento náš rozsudek.

Chyby druhého druhu bychom se dopustili, když bychom náš úsudek považovali za nesprávný, ale on by ve skutečnosti doopravdy platil. Jinými slovy, syn nám pravdu neříká, autobus jel v pořádku, ale důvod synova zpoždění je někde úplně jinde. Avšak my se přikloníme k tomu, že syn nám pravděpodobně říká pravdu, ale ve skutečnosti nám lže. Bojíme nebo váháme se přiklonit k razantnímu závěru, a tak raději zůstáváme na neutrálním bodu („Ne, syn nám nelže“).

Ale, co když se mýlíme?
Jazyk metodologie a statistiky tedy říká, že těchto chyb se mnohdy dopouštíme. Ale jak se tedy rozhodnout správně? Ke které hypotéze se přiklonit? K tomu, že nám nelže (ale co když ano?), nebo nám lže? (Ale, co když ne?) A když se rozhodnu špatně, můžu se dopustit chyby. Výchovné. V metodologii a statistice by to nebyla chyba výchovná ale chyba prvního anebo chyba druhého druhu.

Jak jim tedy předejít?
Jak předcházet našim chybám v závěrech a usuzování o druhých? Co když příjmu uchazeče, který na danou práci nemá – a dopustím se chyby prvního druhu? Nebo naopak, co když nepřijmu jiného uchazeče, který by danou profesi vykonával opravdu velmi dobře, ale rozhodl bych se špatně, a nepřijal bych ho – a tedy bych se dopustil chyby druhého druhu. Co když si o kamarádce, kolegovi myslím něco, a ono je to jinak? Co když…?

Těchto „co když“ by mohlo být opravdu mnoho – a proto, abychom se při jakémkoli dalším posuzování druhé osoby mohli vyvarovat mylných úsudků, je dobré zamyslet se nad následujícími body:

  • Rozhoduji se spíše intuitivně, nebo jsem zvážil/a co nejvíc relevantních informací?
  • Je můj úsudek o druhém založený na víc než jedné informaci? Je táto informace důvěryhodná a postačující? Může se v budoucnu ukázat opak?
  • Jsem při posouzení příliš hodný/á a bojím se uškodit?
  • Jsem při posouzení příliš přísný/á?
  • Jsem ovlivněn/a situacemi, které při rozhodování hrají roli jen minimálně? (např. první dojem, minulost apod., které mohly být důležité tehdy, ale v dané situaci jsou irelevantní.)
  • Jaký je můj vztah k posuzovanému? Ohrozím naše fungování, když se rozhodnu špatně? Ohrozím naše fungování, když ho posoudím špatně?

Při jakémkoli posouzení druhých lidí je potřeba brát na zřetel to, že „mýlit se je lidské“ a tedy, k chybám posouzení (… prvního i druhého druhu) pravděpodobně docházet bude, nicméně je na nás, abychom se snažili sami za sebe jim předcházet. Rozhodovat se jak s rozumem, tak i citem, na základě vícero relevantních informací.