Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Své emoce nepotlačujte. Nikdy se také za svůj smutek, vztek nebo hněv neodsuzujte. Dovolte si své emoce prožít. A pak hledejte úlevu…
Prvním krokem k tomu cítit se lépe, je být sám k sobě zcela upřímný. Ničím si nepomůžeme, když budeme předstírat, že se cítíme jinak, než jak se doopravdy cítíme. Znám podnikatele, kteří se léta snažili vypadat „silní“. A klienty, kteří bojí dát najevo své rozčarování (ukázat svou pravou tvář = to, jak se právě cítí) jen proto, aby o něco nepřišli (o místo, o vztah). Emoce – ať už je jakákoliv – je pro nás vždy požehnáním. Nedávno jsem psal například o očistné síle slz. Dokud si nepřiznáme a nedovolíme si naplno prožít svou nejsilnější emoci, ochuzujeme se o tento vzácný dar a léčebný proces vůbec nemůže začít…
Nikdo vám nemá právo říkat, jací máte být
Máte na někoho hroznou zlost? O. K. Necítíte se dnes zrovna nejlépe? V pořádku. Druzí nemají právo vás do lepší nálady nutit. Už toto si uvědomit, může být obrovskou úlevou. Proto ještě jednou: Nedovolte druhým, aby vám diktovali, jak se máte cítit. Dovolte si luxus být v daný okamžik sami sebou.
Ukazuje se totiž, že nejčastěji své emoce potlačujeme kvůli druhým lidem – protože cítit „něco silného“ se „nemá“, je to nevhodné; bojíme se, že poneseme následky. Je dobré si proto položit otázku, jestli následky na vlastním zdraví nebudou nakonec mnohem horší, když v nás budou emoce neprožity bujet a usazovat se v těle. Jak totiž píše v knize Zapomenutá tajemství hovorů s Bohem Gregg Braden, „pokud nás bolí duše, pociťovaná bolest se přenese do těla coby duchovní kvalita životní síly, kterou pak nasytíme každou buňku svého těla.“
Navíc jaký paradox! Většina z nás se bojí dát najevo svou slabost, a přitom zákony sociální psychologie říkají, že druhé lidi odpuzuje spíše to, když někdo vypadá jako příliš dokonalý. Když z nás naopak spadne „maska“ a ukážeme svou zranitelnost a své emoce, druhým se mnohem častěji přiblížíme, než oddálíme.
Využijte daru, který pro vás emoce má
Na seminářích říkám, že každá negativní emoce (a každá bolest) má pro nás nějakou zprávu. Zjednodušeně řečeno, negativní emoce je vždy výukovým programem. Tou nejlepší navigací na světě. Ukazuje nám, kde jsme sešli z cesty, případně umožňuje rozšířit repertoár vlastní lidské zkušenosti. Vždy se ptejme: „Jakou má tato emoce pro mě zprávu? Co mi chce život přes prožívanou bolest sdělit?“
Někdy neumíme rozšifrovat poselství ukryté v tom, co v životě prožíváme. Někdy se musíme poradit s odborníkem. Ale zpráva pro nás (dar), je vždy uvnitř bolesti vždy přítomna. Například když se malé dítě dotkne něčeho horkého a popálí se, získává informaci, aby to už nikdy v životě nedělalo. Když jsme unavení, dává nám tělo najevo, že si máme odpočinout. Někdo by mohl namítnout: „Co si mám ale dobrého vzít z toho, když mi například někdo umře?“ Zde bych si dovolil odpovědět svou vlastní zkušeností: Když mi před dvěma a půl lety umřel náš první pes Donalda, vnímal jsem jako požehnání, že jen málokdy v životě se v mé duši tak silně aktivovala a vzedmula láska. Bylo to smutné a krásné zároveň. Jako by se zároveň trochu otevřela brána mezi světy. Jako by nás silná bolest a negativní emoce vždy silněji probudily k životu…
Říká se, že bolest dává také našemu životu hloubku; že se díky ní stáváme více lidmi. Mnohdy je bolest také předzvěstí, že můžeme ve své budoucnosti očekávat její opak. Jak totiž píší ve shodě dnes již jednou zmiňovaný Gregg Braden, a také ruský léčitel S. N. Lazarev, bolest nás připravuje pro lásku – abychom ve své budoucnosti vydrželi příval zvýšeného štěstí, musíme být napřed schopni zvládnout jeho nedostatek. Jinými slovy: Čím větší bolest, tím větší potenciál pro lásku.
Mějme své emoce proto rádi. Nepotlačujme je. Místo toho se v nich naučme číst. To vše nám umožní jakoukoliv prožívanou emoci přijmout. Přijetí je v práci s emocemi vždy první krok. V některém z dalších článků si řekneme o emocích více.