Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Zejména ve vztazích se pasivně agresivní chování projevují například tím, že se vyhýbáme přímé konfrontaci s partnerem při aktuálním konfliktu nebo situaci, se kterou nejsme spokojeni. Avšak takovéto vyhýbání se konfrontaci může být z dlouhodobého hlediska mnohem destruktivnější pro vztah, než když bychom přímo vyjádřili naši nespokojenost. Při pasivní agresivitě se tedy jedinec vyhýbá přímému agresivnímu chování. Svoji nespokojenost však uvnitř pořád má, no místo toho, aby s partnerem přímo o ní mluvil, přetaví tuto nespokojenost do různých nepřímých forem chování a jednání k jeho osobě. (Při nejbližší příležitosti mu schválně nevyjdu vstříc, budu úsečný/úsečná, strohý, podrážděný).
Zejména ve vztazích se pasivně agresivní chování projevují například tím, že se vyhýbáme přímé konfrontaci s partnerem při aktuálním konfliktu nebo situaci, se kterou nejsme spokojeni. Avšak takovéto vyhýbání se konfrontaci může být z dlouhodobého hlediska mnohem destruktivnější pro vztah, než když bychom přímo vyjádřili naši nespokojenost. Při pasivní agresivitě se tedy jedinec vyhýbá přímému agresivnímu chování. Svoji nespokojenost však uvnitř pořád má, no místo toho, aby s partnerem přímo o ní mluvil, přetaví tuto nespokojenost do různých nepřímých forem chování a jednání k jeho osobě. (Při nejbližší příležitosti mu schválně nevyjdu vstříc, budu úsečný/úsečná, strohý, podrážděný).
Partner, který jistě zaregistruje moje zjevně „nepřátelské“ chování, si však už dávno nemusí spojit A a B, kvůli něčemu, co mě na něm rozzlobilo někdy kdysi minulý týden. Proč? Protože tehdy jsem mu to neřekl. Zlost, vztek a nespokojenost mám uvnitř však pořád. Doutná a kypí. No místo toho, abych dal navenek přímo a konkrétně to, co mě zlobí – dusím to uvnitř. Nechci jít do konfrontace (Bojím se diskuze? Proč jí nedávám šanci? Proč nechci mluvit o tom, s čím nejsem spokojen?) Místo toho je pro mě méně ohrožující neříkat navenek nic, ale jen čekám, až partner z mého chování a narážek pochopí, a dovtípí se sám.
Je to ale opravdu tak? Má partner věštící kouli nebo umí číst naše myšlenky, aby přesně odhad-nul, proč jsme rozzlobeni, proč nejsme spokojeni, co nám vadí? Proč od něj chceme, aby na to přišel on sám, když jsem to právě já, kdo sám nevystoupí, a sám neřekne to, co má na srdci.
Pasivně agresivní chování je tedy určité maskování skrytých projevů hněvu. Akty nepřátelství, nespokojenosti, hněvu jsou skryté tak, že za nimi partner nerozpozná to, že jsme rozzlobeni, že nejsme s něčím spokojeni. Proto je dobré, když jsme schopni rozpoznat první známky pasivně agresivního chování, jak u sebe, tak i ve svém okolí (např. u partnera, kolegy, spolupracovníka, nadřízeného, podřízeného apod.)
Typickým je odkládání kontaktu a komunikace, tzv. prokrastinace – „řeknu mu to až později, až po Vánocích, až když to udělá znovu, až pak, až to nebo tamto…“. Dalším charakteristickým projevem pasivní agresivity je chování, kterým jedinec dává nepřímo najevo svoji nespokojenost (komunikuje méně, stroze, vyhýbá se kontaktu, jeho chování nevykazuje svůj typický standard – nezačíná s námi konverzaci, nedělá povinnosti a úkony, které obvykle dělává; předstírá, že neslyší, nevidí, že si nepamatuje nebo že něčemu nerozumí apod.) Tím manifestuje a očekává, že to budeme my, kdo začne věci řešit, protože oni do konfrontace nechtějí. Nechtějí říct, co jim vadí a raději volí „tichou domácnost“, stáhnou se. V zaměstnání však o „problému“ mluví s kýmkoli jiným, jen ne s tím spolupracovníkem, na kterého se tato nespokojenost a hněv váže, můžou jej pomlouvat, stěžovat si na něj v rámci posezení u kávy s kolegy.
Při střetu s pasivně agresivním partnerem se často ocitáme v situaci, ve které nemůžeme vyhrát. On nám neřekne, s čím je nespokojený, proč je na nás nazlobený, ale svůj hněv a nespokojenost dává najevo nepřímo (narážky, přehlížení, různé hostilní projevy v chování a jednání). Když jsme to tedy pak my, kdo reaguje na tyto jeho hostilní projevy, jsme to pak my, kdo „otevírá bojové pole“. Jsme proto my ti špatní? Ne. My reagujeme tady a teď na to, s čím jsme nespokojeni a otevřeně to prezentujeme k diskuzi.
Proto, když rozpoznáme, že současný konflikt je vlastně eskalací na něco z dřívějška, s čím partner není spokojen, můžeme buď odvrátit konverzaci na původní problém, nebo nepřistoupit na stejnou hru a nenechat se vtáhnout do pasti pasivně agresivního chování partnera.
Pasivně agresivní jedinci mají tendence vyhýbat se obecně, v životě, přímým emocionálním projevům a nepřipouštějí jakékoli projevy hněvu – jak u sebe, tak i u okolí. Nechtějí nebo se bojí připustit, že přímá konfrontace může mnohem lépe přispět k nalezení řešení. Hněv samotný není důvodem k rozchodu, zničení přátelství. Pasivně agresivní jedinec si totiž hněv spojuje s osobou, ne situací. Je rozdíl říct, „hněvám se na tebe“ a „hněvám se proto, že jsi udělal / neudělal to a to“. Když přímo vymezíme objekt a chování nebo něco, s čím nejsme spokojení, chceme něco změnit, posunout k lepšímu, a nezlobíme se na toho konkrétního člověka, ani nechceme zpřetrhání kontaktu, rozchod, rozvod. S takovýmto připuštěním komunikace však mají pasivně agresivní jedinci velký problém, a proto se hněvu a konfrontaci vyhýbají.
Těžkou úlohou okolí je rozpoznat, že za chováním člověka se skrývá hněv. Když víme, že od pasivně agresivního jedince nemůžeme čekat, že sám vyjádří svoji nespokojenost a hněv, musíme to být my, kdo převezme iniciativu. (Pomůže nám to nedostat se do začarovaného bludného kruhu a raději situaci prolomit). Je pak důležité hněv zaměřit spíše na situaci, než na konkrétní osobu, a připojit popis našich emocí (to jsou oblasti, se kterými má pasivně agresivní jedinec největší potíže: verbalizovat svoje pocity a hněv, a zároveň hněv nepřipisovat osobě, ale situaci.) Můžeme např. říct „Mám pocit, že se zlobíš, protože jsem něco udělal, co se ti nelíbilo. Když mi řekneš, co to je, můžeme to spolu vyřešit.“
Často se však nedá očekávat, že se nám podaří – i při naší největší snaze – navázat s člověkem otevřenou komunikaci. Pasivně agresivní vzorce chování jsou hluboce zakomponovány do osobnostní struktury, proto často jednorázová snaha o otevřenou komunikaci ze strany okolí, nemusí hned padnout na úrodnou půdu. Naopak, typickým je, že pasivně agresivní jedinec bude i nadále v odporu a bude popírat svoje emoce a hněv.
Když se tak stane, můžeme pouze verbálně akceptovat jeho obranu v danou chvíli („Dobře. Byl to jen můj pocit, o kterém jsem se chtěl s tebou podělit“). Neoplatí se jít do proti-argumentace, když jedinec svoje pasivně agresivní chování popírá. Výhodou je poskytnout prostor, ukázat, že my jsme otevřeni o emocích a hněvu mluvit bez prvků odsuzování, s cílem hledat řešení – a když toho partner v danou chvíli není schopný – dáváme mu prostor a možnost do budoucna, aby za námi přišel, když bude připraven.