Okusování nehtů

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Okusování nehtů je velice nepříjemný a těžce překonatelný zlozvyk, který se objevuje jak u dospělých, tak i dětí či adolescentů. Označuje se taky jako onychofagie a často se u předisponovaných jedinců vyskytuje při zvýšené zátěži, subjektivním prožívání stresu apod. Kromě okusování však jedinec může používat i jiné metody jako je např. excesivní oškrabávaní kůže kolem nehtů, které je nepřetržité, často neuvědomované.

Konečky prstů jsou pak citlivé, v oblasti nehtových lůžek se tvoří záděry, drobné ranky, které vznikají z okusování nebo oškrabávání kůžičky. Jedinec má pak neurotický pocit tyto záděry neustále odstraňovat. Toto oškrabávání nebo okusování se provádí pořád dokola a tím se vytvoří jakýsi bludný zacyklení kruh – což omezuje léčbu samotných záděr, ale taky neurózy v podobě onychofagie.

Při takovémto okusování se zvyšuje riziko vzniku různých mikrobiálních a virových infekcí či hnisavých puchýřů. Přes sliny, se můžou do rozdrásané kůže přenést bakterie, co způsobí začervenání a infekci. U malých dětí hrozí přenos bakterií i přes znečistěné hračky (dětské hřiště, pískoviště, kde se bakterie dostanou z nečistých povrchů přes okousané ranky na prstech, nebo u malých dětí, které si přenesou bakterie z anusu prsty do úst.

Jelikož má okusování nehtů často psychologický podklad, je dobré nejprve pátrat po příčině, která tento zlozvyk zapříčiňuje, vyvolává nebo udržuje. Zkuste si třeba všímat, kdy a za jakých situacích si vaše dítě nehty okusuje (nebo oškrabává kůži kolem nehtů). Jestli je to třeba v situacích, kdy je nervózní, nebo když ho něco trápí, když je smutné, nebo když se nudí? A podle toho se pak dá pracovat dál při léčbě.

Rodiče nad okusováním nehtů často mávnou rukou „to má po mámě/otci, i děda/babička měl/a v mládí tento zlozvyk“. Okusování nebo oškrabávání nehtů či oblasti kůžičky kolem nehtů je často projevem vnitřního napětí a „pomáhá“ jedinci uvolnit stres, zmírnit vnitřní obavy apod. Dispozice reagovat úzkostí při zátěži se můžou dědit, proto když v rodině dědeček/babička reagovali při různých situacích úzkostlivě, tak tuto úzkostnost mohli zdědit jejich děti nebo vnoučata. A samozřejmě, značný vliv zde má odpozorované chování, když dítě tento zlozvyk redukce napětí uvidí ve svém nejbližším okolí – a pak má tendence samozřejmě toto chování napodobit – a proč ne… když to redukuje úzkost?… A vtom tkví celá svízelnost.

Při léčbě se uplatňují  různé metody, přičemž neexistuje obecně platný způsob k tomu, jak se zbavit tohoto zlozvyku. Na každého totiž platí „jiná medicína“, protože každý jsme jiní a každého může vést k okusování jiná pohnutka. Obecně se při terapii používá aplikace hořkého laku, který je zdravotně nezávadný a jeho nepříjemná chuť dítě odradí od okusování. Samozřejmě se však najdou děti, kterých ani takovýto lak neodradí. Snižování napětí, které vede k okusování, je možné redukovat jinými metodami, např. žvýkačkami nebo cucáním bonbonů – zde je však potřeba dávat pozor na zvýšený příjem cukrů a volit raději takové pochoutky, které nevedou k dětské obezitě či diabetickým potížím. Je dobré různým způsobem zaměstnat ruky tak, aby dítě nemělo potřebu hrát se s kůžičkou kolem nehtů (např. různé náramky, prstýnky, gumičky apod. Když však žádné nefunguje žádný z těchto prostředků (sůl a pepř raději nezkoušejte – dítě si je může zanést do očí apod.), tak je dobré kontaktovat dětského psychologa, se kterým se můžete komplexněji zaměřit na to, co tento problém zapříčiňuje nebo udržuje.

A nezapomínejte – za okusováním nehtů často stojí různé obavy, pocity méněcennosti, strach, úzkost. Proto kárání a trestání dítěte je ještě „přikládání do ohně“ všem jeho pocitům méněcennosti. Mnohem více je prospěšné dítě motivovat, pochválit, když si nehty neokusuje (ne jen kárat, za okusování). Protože přílišný pocit tenze a tlaku ještě víc u dítěte může úzkost podpořit a potažmo vést k okusování, vůči kterému je naše kárání namířeno. A takového zacyklení přece nechceme docílit…