Obsedantně-kompulzivní porucha

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Každý z nás se někdy něčeho neopodstatněně obává (zamknul jsem dveře, když jsem odcházel? Vypnula jsem vodu v koupelně? apod.) a někdy se stane, že se nám tyto  myšlenky pořád vracejí a vracejí, až jim podlehneme a jdeme se vrátit domů, abychom zkontrolovali, zda jsme opravdu dveře zamkli, vypnuli vodu v umyvadle, plyn na sporáku, zavřeli okno atd.

Teprve až se přesvědčíme, že je všechno v pořádku, s klidným svědomím se opět vrátíme do práce, do školy nebo kam jsme původně šli nebýt našich „děsivých myšlenek“, které nás donutily se vrátit domů. Stalo se to asi téměř každému z nás. Obvykle pak člověk dále tyto věci neřeší, protože po zkontrolování ví, že je vše v pořádku a může se plně věnovat pracovním, školním či jiným povinnostem, které má na práci. Avšak člověk s tzv. obsedantně-kompulzivní poruchou toto nedokáže. Poněkud krkolomný název, obsedantně-kompulzivní porucha výstižně v sobě obnáší to, co její název vyjadřuje. Jde o psychickou poruchu, která se řadí k úzkostným poruchám. Proč? Protože člověk pociťuje nesmírnou úzkost, když se zabývá nepříjemnými myšlenkami typu „zavřel jsem vodu, vypnul jsem plyn, zamknul jsem dveře, je to jablko dostatečně čisté.“

Člověk s obsedantně-kompulzivní poruchou (ang. Obsesive-comulsive disorder, proto se často můžeme setkat i se zkratkou OCD) se těmto vtíravým nepříjemným myšlenkám nedokáže ubránit natolik jak převážná většina ostatních lidí. A i když se šestkrát vrátí ráno na cestě do práce, aby všechno zkontroloval, myšlenky o nevypnutém plynu či vodovodním kohoutku se mu vrátí a musí se domu vrátit posedmé. Umíme si představit všechny ty komplikace v práci a pozdní příchody… Právě aby člověk zmírnil všechny ty nepříjemné a vtíravé myšlenky – obsese, které ho obtěžují, je „nucen“ jim podlehnout a jít domů zkontrolovat plyn, vodu, dveře, nebo dokonale vyčistit koupelnu, jablko, protože ještě pořád nejsou dostatečně čisté. Těmto úkonům pak říkáme tzv. kompulze. Proto název: obsedantně-kompulzivní porucha.

Jedinec pod vlivem vtíravých myšlenek má obavy, že když je neuposlechne (čili, když nevykoná daný rituál, kompulzi), že se stane něco hrozivého, např. když nepůjde zkontrolovat vypnutý plyn, že vybouchne celý dům, když na cestě do práce stoupne na černou dlaždici, tak se stane něco strašlivého jeho rodině a blízkým, takže aby tomu zabránil, stoupá pouze po bílých dlaždicích, nebo se třeba vyhýbá prasklinám na chodníku, hranatým kanálovým poklopům apod. Protože přece nemůže riskovat, že by se něco mělo stát jeho rodině, když na některý z nich šlápne.

Začátek choroby bývá obvykle v rané adolescenci, a to mezi 18. až 25. rokem, přičemž průběh nemoci je často chronický a dlouhodobý. Rozlišuje se několik typu OCD. K velice častým či nejčastějším patří nadměrný strach ze špíny, infekcí či chorob. Tito „čističi“ jsou schopni vstát ráno ve čtyři, dokonale vydrhnout koupelnu, aby se v „dokonale“ čisté místnosti mohli „dokonale“ umýt. Když se osprchují, tak zase koupelnu vydrhnou – a s trochou štěstí to stihnou třeba do šesté, kdy vstane zbytek rodiny. A to samé večer po práci a před spaním. Nehledě na časovou náročnost (a brzké vstávání či pozdní ulíhání) je zde nesmírný nápor i na rodinný rozpočet (výdaje za litry sava, dezinfekčních prostředků, mýdla – pouze tekutého, protože „na klasickém se vždy usadí nějaká ta bakterie“). Podobně jsou na tom „myči“, kteří mají takový strach z různých nemocí a infekcí, že si téměř nepřetržitě a stovky krát za den např. myjí ruce, nebo až drasticky si drhnou zuby. Jsou třeba zdokumentovány případy, kdy si pacient s OCD zničil zubní sklovinu, nebo opravdu nesmírným a častým používáním zubní nitě ve snaze dokonale si vyčistit i mezizubní prostory, si vytvořil bolestivé a zánětové onemocnění patra a dásní.

Druhou skupinou jsou již zmiňovaní „kontroloři“, kterým obsese, vtíravé myšlenky ztrpčují život a aby je zmírnili, tak jejich rituál, kompulze spočívá v tom, že několikrát musejí všechno zkontrolovat, x-krát se vrátit a zkontrolovat to znova, protože „co když“. Mezi další typy OCD patří různé jiné kompulze, např. opakování slov, počítání výkladů, telegrafních sloupů, nebo např. při vstupu a odchodu do či z místnosti musí zapnout a vypnout vypínač přesně stanovený počet krát apod.

Velice specifickou formou OCD jsou tzv. ruminace, při kterých má pacient neopodstatněnou obavu z toho, že např. ublíží sobě nebo někomu sobě blízkému, nebo že udělá něco velice nevhodného či neslušného na veřejnosti. Příkladem může být matka, která se v rámci své OCD bojí, že když přebaluje své dítě a poblíž jsou nůžky, že by mohla svému dítěti ublížit, nebo třeba že člověk v kostele vykřikne neslušné slovo apod. Toto chování, kterého se pacient pod vlivem OCD obává, však neodráží jeho osobnost a samozřejmě, že matka svému dítěti nůžkami vůbec neublíží a ani návštěvník kostela nic nevhodného nevykřikne – nicméně tito pacienti se právě pod vlivem OCD ruminací toho obávají. Při léčbě OCD se kombinuje farmakoterapie založená především na podávání léků ze skupiny antidepresiv a podpůrné psychoterapie založené zejména na postupech kognitivně-behaviorální terapie. Právě kombinace medikamentózní léčby s psychoterapií vykazuje nejlepší účinnost.