Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Když se ptám lidí, zda by chtěli strávit týden v naprosté tmě; odpovídají, že si to vůbec neumějí představit. Otázkou je, jak přesně to bude vypadat po naší smrti. Tak jako tak, v našem každodenním životě nás většinou povinnosti, zážitky a vztahy s druhými pohltí natolik, že sami sobě pak už nemáme čas se věnovat. A přitom možná na ničem jiném tolik nezáleží…
Nakolik máme bohatý vnitřní svět, natolik jím můžeme obohacovat druhé. Nakolik máme soucitu k sobě, natolik ho můžeme mít k ostatním. Jak říká Mark Dzirasa, „to jak vnímáme sami sebe, ovlivňuje úplně všechno.“
Zkusme sami o sobě uvažovat jako o daru. Buďme darem sobě, druhým i světu. Nepochopením náboženství, zejména těch východních, je, že máme zničit svou osobnost – naopak, mělo by být našim úkolem učinit ji krásnou, vybrousit ji jako diamant. Podobně to formulovala i paní Květa Fialová: „Svůj život žijeme, aby až budeme odcházet – nebo se vlastně vracet – byla naše duše zúrodněná. Jako když vám dají zahrádku: aby byla v pořádku, abychom ji nezanedbali a aby na ní neuvadly kytičky.“
Mějme úctu ke všemu – všechno jsme totiž my
Na svých seminářích říkám, jak je absurdní říkat si ráno před zrcadlem „mám se ráda“, a přitom nenávidět svou minulost, svou práci; lidi, kteří jsou v mém životě; prožívat nespokojenost a znechucení nad právě prožívaným dnem. Jak totiž říkají Májové – „In lakeach = JÁ JSEM JENOM JINÝ TY.“ Naše minulost, budoucnost, naše myšlenky, a dokonce i druzí lidé, jsou v přeneseném a nejširším slova smyslu námi, naší součástí. Vyplatí se proto mít rád úplně všechno.
Autor mezinárodního bestselleru Chatrč P.W. Young ve své další knize Křižovatky nabízí k úvaze zajímavou myšlenku: Prostor, který spatříme bezprostředně po naší smrti, bude modelován na základě převládajících sklonů tady na Zemi. Že to zřejmě nemusí být realitě příliš vzdálené, usuzuji skromně ze svých pobytů ve tmě – tam jste výhradně sami se sebou, obklopeni výhradně svými myšlenkami, vzpomínkami, emocemi… Vždy také proto říkám, že žádná minuta věnovaná meditaci nebo modlitbě, není minutou ztracenou (protože se tím právě náš vnitřní prostor prozařuje). A P.W. Young nás zároveň může inspirovat, že má smysl se věnovat i umění, vědě – čemukoliv, co povznáší a kultivuje lidského ducha.
Dovolme si přesně tolik, kolik dovolíme druhým
„Před nikým se neponižuj a nad nikoho se nepovyšuj,“ praví se ve známé české pohádce Honza málem králem. Někdy je pravda velmi jednoduchá. Nejde o to, dávat sebe do popředí, zhýrale si užívat a kašlat na druhé. Jen ze sebe nemá cenu dělat kus bezcenného hadru. Hořkost nad prázdnotou promarněného života např. u mnohých mých pacientek v psychiatrické léčebně, když si uvědomily, že se celý život jen (nezdravě) obětovaly, vypovídá o mnohém.
Setkávám se s tím, že si lidé nedovolí dát sobě to, co dovolí druhým. Když se ale nevěnujeme své duši dostatečně, často nás pak k tomu donutí okolnosti (infarkt, autonehoda) – v ten moment musíme zpomalit a začít o sebe, chtě nechtě, více pečovat. Pojďme to zkusit už dnes. Bez pocitu viny. K otázce: „Jak mohu zpříjemnit den druhému člověku?“ dodejme druhou část: „Jak ho mohu dnes zpříjemnit sám sobě?“