Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Z hlediska důsledků, ale také základního nastavení „psychiky“, měla traumatické dětství, ve svých důsledcích ovlivňující kvalitu jak jejich duchovního života, tak snah o něj, naprostá většina Zápaďanů. Ti nejvytrvalejší se pak úpornou prací na sobě samých z žumpy důsledků nepoučených a machistických otců, naivních matek a arogantních učitelek nějak dostali, ale na rozdíl od asijských hledačů duchovna (a milionů mnichů v různých ášramech a klášterech), kteří mohli dojít k čistotě těla a mysli, tak důležitých pro skutečný pokrok na cestě k duchovnosti, celkem přirozeně a brzy, si hodně vytrpěli. I „odpad“ těch neúspěšných je mnohonásobně vyšší právě na Západě. Pokusím se naznačit, že i zde nadělalo a stále dělají paseku jak výchozí podmínky, tak medikalizované porodnictví.
Vyprávím a popisuji celá desetiletí rozdíl mezi indickou a západní hudbou a praktickou duchovností, ale jakoby teprve teď Západ začal zjišťovat, jak souvisí stále vyšší míra neurózy s dětskými traumaty (od porodu až k pubertě), a tedy celkovým „znaménkem“ západní civilizace. Nedávno jsem zde psal o podivně povrchním přístupu evropského spisovatele k možnosti přenést zkušenosti indické a asijské duchovnosti na Západ. V jistém smyslu ale byly jeho námitky opodstatnělé: především co se týká způsobů a metod očisty těla a mysli na cestě k autentické duchovnosti. Svým způsobem je to opět problém špatného překladu: pokusím se naznačit, že překládat dálněvýchodní a duchovní pojmy evropsky, a pak je slepě napodobovat, je cestou do pekel marných pokusů přelstít ego, které je v případě Zápaďana většinou již poškozeno – právě porodem, dětstvím a autoritářskou a pokryteckou (ne)výchovou. A že, konečně, i Západ začíná zjišťovat své zásadní chyby a omyly (protože tehdy velmi populární Tibeťan Chögyam Trungpa vydal již v roce 1973 knihu Duchovní materialismus, ve které psal, že Zápaďané mají tendenci přebírat východní a zejména buddhistické praxe a náhledy tak, že je promění v exotické tretky, s nimiž je možno si hrát a přebírat je).
Jde také o ono základní nastavení způsobu, jakým vnímáme své tělo a jeho reakce. Když se Čech bouchne do prstu při zatloukání skoby do zdi, zařve (většinou sprostě, ale občas i správně, tedy aúúúú): intuitivně ví, že zvuk léčí. Aby tohle použití zvuku a hlasu bylo skutečně terapeutické, musel by řvát alespoň minutu. Hladový mrznoucí černoch v 40. letech svou bolest vyzpívával v tradiční formě blues. Současní klienti různých masážních a terapeutických salónů přijdou s bolestí, ale jakmile pomine, ihned se zvednou a odejdou přesvědčeni, že už je to OK. Jenže Ind by teprve začal (protože v životě směřuje k realizaci svých potenciálů, duchovnosti)! Zatímco my směřujeme jen k odstranění bolesti a spokojujeme se s živočišnou úrovní očisty psychiky (když tělo nic nebolí, jsem dokonalý), tedy jen s návratem do původního stavu, a tak nikdy nedojdeme dál než tam, kde jsme byli předtím, indičtí hudebníci (a další hledači sebe sama) se do dalšího studia, nácviku, dají jen a až tehdy, když je nic nebolí… Zatímco zápaďan se tak vyvíjí přinejlepším ve spirále, protože se znovu a znovu vrací do bodu nula, k duchovnosti nasměrovaný Ind (a také běžný hledač mnohých jiných národností v Asii) se od dětství umí vyčistit a svou energii pak věnovat dalšímu pokroku: nemusí se stále vracet do nuly, ale naváže vždy tam, kde byl naposledy.
Potíž Evropana a Američana je ale především v tom, že je už na startu handicapován všemi těmi nevyřešenostmi – těhotenstvím, porodem, dětstvím, natož pak školou přidávanými dalšími (původně přirozenou schopnost podat vrcholový výkon omezujícími) pytli traumat. Zatímco psychicky (v jakékoliv životní situaci) vyrovnaný, protože přirozeně porozený Ind nepochybuje o duchovnosti (a nějaké té božské síle či energii), a bezmezně důvěřuje svému učiteli, jeho cesta je pak vědomě dopředu směřující. Zápaďan (protože byl porodem traumatizován a stresory v jeho mozku hned na samém počátku jeho života negativně poznamenaly jeho celkový a prakticky celoživotní postoj ke světu a životu) pochybuje o všem, a také sobě, světě, autoritách a metodách cesty k poznání sebe sama. Zatímco (díky duchovní tradici a atmosféře ve společnosti, jako rýže předvařený) Ind i v samozřejmé duchovnosti zažívá požehnání a vděk a slast rozšířeného vědomí a zdraví, Zápaďan vnímá i meditaci a jiné duchovní metody, ale hlavně život sám, jako utrpení. A jeho (poškozené a ušpiněné) ego mu pak režíruje a barví vše, co vnímá a zažívá. Zatímco Zápaďan pak trpí hrůzou ze smrti (ega), a každé antidepresivum jen přeruší cestu individuace, Tibeťan se modlí, aby mohl takovou zkušenost zažít. Umírání je součástí Cesty, ví dnes i buddhista a terapeut Preece (viz níže).
Zatímco u nás většina psychologů šla studovat psychologii v marné naději, že se dozvědí něco o tom, jak se zbavit vlastních neuróz (a to byla cesta i Henry Marshalla, který odpovědi na své otázky nalezl v józe a mantrách), zatímco Freud i Jung pracovali se svými klienty a koncepty s myslí těžce poškozenou (dětstvím a drilem školství a diktátem rodiny a společnosti), i většina dalších západních psychologů a myslitelů, při vší úctě k sumě práce, kterou vykonali, a sumě utrpení, které museli překonat, byla na samém počátku handicapována, a jaksi předem negativně ovlivněna základním zadáním: život a svět je utrpení. Mnozí z nich se z toho marastu nakonec dokázali vyhrabat, ale jejich žáci a následovníci to obsáhlé vědění nabité životními prohrami a omyly už „jen“ studovali. Zatímco německý autor konstelací Bert Hellinger ke své terapii došel po téměř celoživotním hledání a cizelování, jeho následovníci, současní konstelátoři, to již jen (levohemisférově) „nastudovali“. Právě tak do 6. století mohl kázat a stát se knězem jen ten, kdo odešel na 40 dnů do pouště nalézt svou cestu k Bohu (rozšířenému vědomí, rituálu přechodu), ale poté se to dalo vystudovat.
Naznačuji, že zatímco duchovně vyspělý Ind může vzít megadávku LSD a nic to s ním neudělá, Zápaďan sebou sekne a navždy to převrátí jeho systém hodnot (viz známá historka Ram Dasse s jeho guruem). Droga jen posílí a povaří to, co tam už je: v případě (přirozeně porozeného, milovaného, domazleného a tedy na vše emočně připraveného) Inda slastné extatické zážitky a splynutí s božským, v případě Zápaďana (nepřipraveným a netrénovaným tělem neřešitelný) guláš všech těch nánosů psychických traumat a nespravedlností z dětství.
Nebo, jinými slovy, a samozřejmě pro účely tohoto zamyšlení zevšeobecněně a idealizovaně, zatímco se Zápaďan usilující o návrat k přirozenému stavu mysli směřujícímu k duchovnosti už jen pokusy o návrat do stavu bez traumat hodně vyčerpá, a spustit se na dno žumpy se vlastně bojí, Ind může (na cestě k poznání sebe sama, nebo k duchovnosti) rovnou vesele začít. Zatímco Zápaďan je schopen maximálně jen nějaké té povrchní terapie, nebo hry na ášram (a stejně tak jako většina žen se vlastně lásky s velkým L, o které tak rády čtou a povídají, vlastně bojí, on se bojí „poznání sebe sama“, protože by se musel brodit v traumatech), Ind se pochybami o sobě (hlavně díky porodu, výchově bez podmínek a atmosféře v rodině a společnosti) nezabývá (právě tak, jako se Indky donedávna nezabývaly svou emancipací, a proto byly šťastné, a proto byly a snad stále jsou šťastné i jejich rodiny a děti).
Proto je cesta Zápaďana k duchovnosti (a osvícení) tak pracná, a proto na ní nefungují formálně převzaté a navíc špatně přeložené instrukce asijských učitelů. Proto je většina těch, kteří se uspěchaně vydají k osvícení na Západě (většinou jen na základě četby, a se zkřivenými zády) nakonec neúspěšná: zradí je netrénované tělo a nevyčištěná mysl. Ego pak snadno (na přání) zinscenuje další a další makya (iluze) náboženského či jinak mystického zážitku – ale je to zase jen výplod mozku, ne metoda a způsob, jak dominantní programy mozku objevit a tím pak i přeprogramovat. Také proto jsou západní terapie spíš módní, než efektivní, a prakticky končí se smrtí svého zakladatele.
Naznačuji, že je to právě traumatický porod a kruté (přirozenost omezující) dětství, jež jsou základní příčinou neúspěšných snah Zápaďanů pochopit sebe sama a transformovat svůj negativní postoj ke světu a životu. Proto se Zápaďan i v prostředí indických ášramů (natož v duchovních centrech Evropě či v USA) dá a nechá tak nesnesitelně snadno opít rohlíkem materialistické duchovnosti.
Naznačuji, že i v duchovnosti na způsobu startu hodně záleží. Jsou si toho vědomi už i mnozí západní autoři a „buddhisté“, a asi nejsdělněji (jakkoliv částečně poznamenán i svou jungiánskou terapeutickou praxí a hantýrkou) to vyjádřil Angličan Rob Preece, jak ho citoval a komentoval v recenzi jeho knihy Moudrost nedokonalosti Petr Třešňák: Preece se stal jungiánským terapeutem a po letech práce s klienty došel k závěru, že hlavní odlišností, která ovlivňuje duchovní praxi na Západě od Východu, je – kromě silného důrazu na individualismus – právě vysoká míra neurózy pramenící z dětských traumat. Společenství kolem asijských ášramů a chrámů totiž stále představuje mnohem tradičnější společnost, nepoznamenanou tolik stresem a rodinným zneužíváním, kdežto v Evropě nebo USA se právě dědictví dětských zranění stává často hlavním vnitřním motivem, proč se vůbec do hledání vyššího přesahu pouštět. Duchovnost se pod jeho vlivem mění v únik, lpění na čistotě v popírání vlastní slabosti, vztah ke guru v projekci ideálního otce, služba druhým v patologické naplňování role oběti. I tento západně vzdělaný terapeut tak musel konstatovat, že „většina našeho utrpení pramení z emočních zranění, zejména z dětství“.
Proto také se jako červená nit i veškerým mým psaním a přednášením line základní idea, kterou (špatně porození) porodníci, učitelé i filosofové a terapeuti, ale i těhotné stále odmítají vzít na vědomí: co takhle změnit způsob, jakým se u nás rodí děti, a tím do budoucna pozitivně ovlivnit všechno ostatní, včetně možností a způsobů, jakým budou naše děti snadněji a efektivněji směřovat za sebepoznáním a realizací své přirozené duchovnosti? Ona totiž duchovnost stojí za to: nejen že (prokazatelně) existuje, ale duchovní člověk je zdravější, šťastnější, soucitnější a ekologičtější, než ten normální, a dálněvýchodní metody fungují… to jen mezi námi a osvícením stojí naše kruté dětství (a následné ulpívání ega).
P. S.: Podobně skryté nebezpečí porodních a dětských traumat tiká i v tělech a mozcích českých (a slovenských a maďarských a ruských a rumunských, atd.) žen, usilujících o emancipaci a schopnost být „sama“ sebou. Na rozdíl od Indek (Afričanek, Indonésanek, donedávna Japonek, částečně Pařížanek, ale i dalších žen dalších dálněvýchodních a „nerozvinutých“ národností, které většinou nikdy nepřestaly být Ženami), jsou tak na cestě za poznáním sebe samých ty české předem handicapovány (a často je svedou třpytivě slepé uličky, ve smyslu „nevadí, že je zkratka delší, zato je mnohem dražší a méně bezpečná a pohodlná“) takže nikdy ke skutečnému cíli svého snažení nedojdou.