Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Nastoupilo Vaše dítě do předškolního zařízení, školky nebo do první třídy základní školy a najednou nemluví? Nebo se Vám stalo, že při nějaké rodinné návštěvě nebo s kamarády v parku nemluví, i když ještě před hodinkou Vám sáhodlouze žvatlalo cosi o pohádkové postavičce, kterou vidělo v televizi, ale jakmile přišla návštěva, tak z Vaší ratolesti nevyjde ani hláska. Nic. Po odchodu návštěvy nebo z hřiště je však dítě opět mluvné, a jako by se nic nedělo, si s Vámi povídá.
V těchto případech může jít o tzv. elektivní mutismus, kdy dítě v některých situacích plně projevuje svou schopnost řeči, avšak v určitých, často i konkrétních a přesně definovaných situacích, není schopno mluvit. Objekty nebo situace, u kterých dítě přestává mluvit, můžou být nejrůznější – určité konkrétní osoby jako je např. paní učitelka, lékař, spolužák nebo kamarád ve školce či škole nebo jakákoli jiná osoba (soused, jiný vzdálenější rodinný příslušník apod.) nebo před cizími lidmi. S ostatními však dítě komunikuje normálně a bez problémů. Nejčastěji se tato porucha projevuje v raném dětství a vyskytuje se přibližně stejně u obou pohlaví. Tato selektivita mluvení, kdy dítě v některých situacích mluví a v jiných je němé, je výrazně emočně podmíněná.
Za dětským mlčením může stát cokoli. Nervozita, stres, strach, úzkost, která se spojuje u dítěte s danou situací nebo osobou. Často se s mutismem spojují i jiné sociálně emoční problémy, které můžou, ale nemusí sehrávat roli. Nejčastěji jde o zvýšenou sociální citlivost dítěte, úzkostnost a odtažitost – což připomíná prvky sociální fobie. Relativně běžné je taky opoziční chování, které se projevuje výraznou vzdorovitostí, neposlušností až provokativním chováním, které ale nepřejde do agresivního jednání. U některých dětí se může objevit mutismus po překonání nějakého traumatického nebo velice nepříjemného zážitku spojeného se stresem, traumatem. Zde je však potřebné zvážit, zda se opravdu jedná o mutismus, resp. zda není mutismus pouze jeden ze symptomů v rámci reakcí dítěte na výrazný a závažný stres a regresem na dřívější vývojové stadium v rámci psychosociálního vývoje.
Jestliže máte podezření, že by Vaše dítě mohlo trpět elektivním mutismem, je rozhodně dobrou cestou zajít se poradit a konzultovat tento stav s dětským lékařem – pediatrem, který popřípadě doporučí návštěvu ambulance klinické logopedie a klinické psychologie. Logopedické poradny jsou specializovaná pracoviště zaměřující se právě na diagnostiku a terapii poruch komunikace a potíží související s řeči. Výborně se uplatňuje především psychoterapie, terapie hrou, skupinová a rodinná psychoterapie, v specifických případech lékař doporučí farmakoterapii.
Prognóza vyléčení mutismu je obecně dobrá, obvykle může vymizet i spontánně a psychoterapie či logopedické intervence jsou zapotřebí pouze u přetrvávajících potíží a u závažnějších stavů. Rozhodně je důležitý citlivý přístup jak rodičů, tak i učitelů a uplatňování individuálního přístupu. Dítě by do mluvení nemělo být nuceno (např. naléhat, aby dítě na návštěvě recitovalo básničku, abychom se sousedce mohli pochlubit, jak hezky se to naše dítě naučilo; nebo nutit dítě odpovídat ve škole před tabulí. Velmi důležité je komunikovat s dítětem tak, aby mohlo reagovat neverbálně (úsměvem, posunkem či gestem, nebo nějakým zvukem „hmh“, „ehe“ apod.) a dítě za každý, i nejdrobnější pokus o jakýkoli typ komunikace pochválit. Jak bylo zmíněno, často na vyzrání těchto potíží stačí nechat čas, a odezní samé. Když však přetrvávají, je dobré jít se poradit k pediatrovi a doporučit logopeda.