„Mám tě rád. Tak klidně plač.“

cm slzy

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Dnes jsem si uvědomila zvláštní věc. Když se snažíme utěšit plačícího, kterého máme rádi, většinou používáme fráze jako „neplakej, nebreč, nebuď smutný…“ A už několikrát jsem sice v záchvatu pláče cítila, že mě utěšující člověk má rád a chce mi pomoci, ale jeho slova, která měla mé slzy zadržet, je naopak zhoršovala. V tu chvíli jsem byla smutná a potřebovala jsem ten smutek dostat skrze slzy ven, pryč ze svého těla a svojí duše. A přestat plakat znamenalo uzamknout smutek uvnitř, kde může postupně tlít a páchat ještě větší škody, než jen pár minut strávených pláčem. Napadlo vás nad tím někdy přemýšlet?

Nejen na mých stránkách (třeba v rubrice psychické příčiny nemocí), ale i ve spoustě moudrých knih se můžete dočíst, že potlačování emocí s sebou přináší zdravotní problémy. I věda stále více objevuje složitá zákoutí lidské psychiky a dochází k závěru, že zdravé prožívání a projevování emocí znamená také zdravější život.

Je stále otázkou, proč lidé jako v podstatě jediní živočichové na Zemi, vyjadřují svoje emoce pláčem. Podle vědeckých závěrů je to tím, že pláč ulevuje od stresu. Sama to mohu potvrdit na sobě i na svých blízkých – stresová událost vyvolá emoční reakci, začneme plakat, pláčeme a pláčeme, až se postupně cítíme lépe a lépe, až pláč přirozeně odezní a nastává příjemný pocit úlevy a pohody.

Určitě jste podobný pocit někdy zažili (zejména ženy, které podle statistik pláčeme 5x častěji než muži). A teď si představte, jak se cítíte, když prostě plakat z nějakého důvodu nemůžete – třeba se stydíte, protože jsou okolo cizí lidé nebo máte naléhavé povinnosti, které musíte splnit a tak pláč potlačíte. Anebo vás drží kolem ramen člověk, kterého milujete a konejší vás „neplakej“. A vy, protože mu chcete udělat radost, skutečně přestanete – dříve, než si tělo a duše sami řeknou dost.

Není to nic špatného, jsme tak naučení a podléháme stereotypům, které nám vštípili naši rodiče a těm jejich rodiče a tak to šlo generace zpátky. Ale utěšovat člověka v slzách tím, že ho vlastně jemně nutíme přestat plakat, je vlastně kontraproduktivní. Tak příště, až budete někoho utěšovat a pomáhat mu překlenout slzavé okamžiky jeho života, zapomeňte na hloupá klišé, pevně jej obejměte a řekněte: „Plakej. Jsem tady a budu tady, dokud budeš potřebovat. Plakej, mám tě rád.

S láskou a úsměvem Lúmenn