Magické schopnosti dětí

cm holcicka andilek

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Máme za sebou období, kdy proběhl zápis dětí do prvního ročníku základní školy a tedy nástup školní docházky. Některé děti jsou na tento přechod připraveny lépe, jiné o něco méně. Co však v případě, že dítě začalo chodit do školy, avšak začaly se u něj projevovat projevy chování, které vzbuzují nežádanou pozornost učitelů, potažmo rodičů. Dítě je např. ve třídě nadmíru hlučné a aktivní, neposedí na jednom místě, je těžkopádné při zadaných úlohách a pokynech, často se zdá, že neposlouchá, když na něj učitel přímo mluví, je zapomnětlivý při denních a školních aktivitách a zejména, velice snadno se nechá rozptýlit vnějšími podněty.

Stačí, aby za oknem v parku proběhla veverka a pozornost dítěte od učebního procesu ve třídě je ta-tam. Dítě si pak samozřejmě nenechá informaci o veverce za oknem pro sebe a s vervou a dokonce hrdostí, že je to ono, co si zvířete všimlo, na třídu zakřičí „Hele, tamhle je veverka a nese si voříšek.“ Větší či menší část ostatních dětí, zejména těch sedících u oken, pak samozřejmě zvolání zaujme a začnou se veverkou zajímat, nebo minimálně jim to odvede pozornost od učitele a probírané látky. Není divu, že z pohledu učitele je velice problematické zachovat ve třídě atmosféru potřebnou k výuce, když pouze jedno dítě z třiceti stačí k tomu, aby se celá třída strhla od učiva k veverce.

Hyperkinetické poruchy známé jako ADHD nebo ADD se objevují mnohem častěji u chlapců než dívek a často se přidružují ještě jiné potíže, zejména potíže se čtením a/nebo jiné školní problémy (dyslexie, dyskalkulie, dyspraxie apod.), dissociální chování, nebo pocity méněcennosti apod. Poruchy pozornosti a hyperaktivity vznikají vždy v raném dětství a to obvykle v prvních pěti letech života a jejich hlavními rysy jsou právě zmiňovaný nedostatek vytrvalosti při činnosti, která vyžaduje zaměření pozornosti a ostatní kognitivní funkce (vnímání, paměť, myšlení apod.), kdy dítě má sklon přecházet od jedné aktivity ke druhé, aniž by některou dokončil. Velmi často je proto toto problémové chování u dětí pojmenováváno jako jednoduše drzé, nevychované, neslušné apod. Děti, které navštěvují lékaře právě z důvodu poruch chování, se nacházejí na různé úrovni v schopnosti regulovat a ovládat své vzrušení, chování. Jedno dítě třeba veverku za oknem uvidí, potěší ho to, chvíli ji věnuje pozornost, ale pak se dokáže přenést znova „zpět“ do školní třídy a věnovat pozornost výuce; avšak dítě s ADHD má s touto samo-regulací a sebeovládáním veliké potíže – a proto už natolik pozornost a vzrušení z toho, že vidí veverku, ovládnout nedokáže.

Britský lékař pro oblast dětské a adolescentní psychiatrie Sami Timimi ve svém díle Rethinking ADHD přirovnává schopnosti dětí překonat tyto potíže s pozorností s magickými schopnostmi. Dokonce ani my dospělí obvykle neuvažujeme o sobě jako o kouzelnících či čarodějích. Avšak děti, u kterých ještě fantazie neustoupila natolik pragmatickému a technickému světu dospělých, mají tyto „magické schopnosti“ rozvinuty mnohem lépe. A o jaké čarodějné dovednosti jde?

První tajuplnou a mystickou schopností je kouzlo hypnózy. My dospělí se umíme sami „zhypnotizovat“ mnohem lépe – např. v zaměstnání se relativně dlouhou dobu umíme zaměřit na pracovní úkoly a fungujeme „zhypnotizovaní“ na takovýto „pracovní mód“. U dítěte s ADHD se proto tato magická schopnost, kterou dítě má, avšak vlivem ADHD je potlačena, musí rozvíjet o to víc. Čarodějná schopnost hypnózy je speciálním příkladem schopnosti dítěte zaměřit pozornost na jednu určitou skupinu stimulů – např. na výklad učitele ve třídě, nebo na vykonání zadané školní úlohy apod. – a vyhýbat se jiným, potenciálně pro dítě víc poutavým (např. onou zmíněnou veverkou za oknem). Když si tedy dítě tuto „magickou“ schopnost „hypnózy“ rozvine, mnohem lépe se bude umět zaměřit a soustředit pozornost na to, na co je v danou chvíli potřeba.

Druhou magickou schopností je čtení myšlenek. Opět, dospělí obvykle umí lépe vyčíst ze sociálních interakcí, z komunikace s nadřízeným, kolegou, kamarádkou jejich emoce a to, jak asi jejich chování na ně působí a jak můžou reagovat. Dítě s ADHD tuto schopnost „čtení myšlenek“ musí pouze rozvíjet. Musí být schopné předpovědět, být jasnovidcem, a předvídat chování ostatních a rozumět tak chování druhých, umět odečíst jejich myšlenky a pocity. Tohle je ohromná a vynikající čarodějná, magická schopnost nás lidí – a děti se jí musí učit, aby pak věděli lépe fungovat v sociálním světě. Dítě s ADHD je však ostatními podněty („veverkou za oknem“) podníceno natolik, že magická schopnost čtení myšlenek ustupuje do úzadí. Dítě proto není schopno „číst myšlenky“ učitelce a odečíst tak, že se třeba může zlobit, když kvůli veverce vyruší celou třídu; nebo taky neumí odečíst učitelovy myšlenky, když mu „za trest“ zadal nějakou speciální matematickou úlohu, kterou musí teď dělat – protože neumí odečíst, že je to proto, aby se jeho pozornost zaměřila jinam.

Cestování v čase je další magickou schopností, kdy je dítě schopno vyvolat vzpomínky z minulých zážitků a tak očekávat to, co může nastat v budoucnu. Dítě s ADHD má problémy v tom uvědomit si souvislosti mezi svým aktuálním chováním a tím, jaké následky to může mít pro budoucnost – neumí dobře cestovat v čase. U dítěte je proto potřeba posilovat tuto schopnost vidět do budoucnosti. Na druhé straně, různé živé vzpomínky z minulosti můžou dítěti vnikat do vědomí – a je tedy jakýmsi magickým kouzlem uvězněno v minulosti, protože se víc zajímá těmito vzpomínkami (např. svou narozeninovou party) a nevěnuje pozornost tomu, co je tady a teď, čili v přítomnosti (v našem případě tedy nevěnuje pozornost výuce ve třídě).

Poslední zmíněnou magickou schopností, kterou Tamimi zmiňuje je čarovná schopnost povídání příběhů. Povídání příběhů, dokonce i faktické a přesné vylíčení, je aktivní a imaginativní proces, který vyžaduje součinnost vzpomínek, pocitů a znalostí. Tato schopnost nám tak pomáhá jak pochopit, tak i zvládnout podráždění našich smyslu různými podněty (např. když dítě vidí veverku za oknem), které je spojené s každodenními, potenciálně rozrušujícími či stresujícími situacemi, a tím nám pomáhá zlepšit sociální a školní fungování. Děti potřebují být schopné organizovat své vlastní zkušenosti a situace do smysluplných (souvislých a koherentních) příběhů, které můžou převyprávět v podobě epizod – a tak vnímat, že věci mají svůj začátek (úvod), střed (jádro) a závěr.

Dítě, které se chová nevhodně či nepřiměřeně např. v prostředí školní třídy nebo při domácí školní přípravě se nám snaží říct, že něco není v jeho životě v pořádku anebo, že nefunguje jeho magická schopnost imaginace k tomu, aby mohl zvládnout svoje podráždění (podněty). V případě, že je jeho chování pro okolí problematické, my dospělí (rodiče, učitelé, lékaři) bychom měli umět použít vlastní představivost, vlastní schopnost imaginace k tomu, abychom pomohli najít smysl v tom, proč dané dítě v danou chvíli projevuje tyto vzorce chování – a pomoci mu díky magickým schopnostem hypnózy, cestování v čase a čtení myšlenek vzbudit tyto jeho potlačené schopnosti.