Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Kresba je přirozený způsob komunikace, kterému děti jen zřídka dokážou odolat. Je proto jen na škodu, když dospělí, rodiče tento cenný nástroj, jak proniknout do mysli dítěte, nepoužívají. Umožňuje jim vyjádřit pocity nebo myšlenky způsobem, který je méně ohrožující než přímá verbální cesta. Navíc, vzít do ruky tužku nebo pastelku je pro malé dítě mnohem snazší, než vyjádřit slovy své pocity, stezky nebo myšlenky. Verbální schopnosti dětí předškolního nebo mladšího školního věku nejsou natolik rozvinuty. Kreslení je však snadné, je to zábava – a dítě tak může mnohem víc sdělit. Víc než slovy.
Dítě v sobě může ukrývat mnoho vnitřních stesků, smutku či strachu – avšak nejen, že se ještě neumí vyznat ve spleti vnitřních pochodů, myšlenek, abstraktního myšlení, neumí pojmenovat své pocity, neumí jinými slovy říct „hele, já mám depku, protože mi ve škole spolužák řekl, že neumím pořádně hrát fotbal a všichni se mi smáli a nechtějí si teď se mnou hrát. Jsem smutný a rozzlobený“. Pro dítě je tak snazší externalizovat emoce a situace, které jsou pro něj příliš bolestivé, aby o nich dokázal mluvit nahlas.
Můžeme sem zařadit různé bolestivé zážitky, potlačené vzpomínky, nevyslovené strachy, úzkost nebo pocity viny. Kresbou tak výborně můžeme proniknout a přenést to, o čem dítě nemluví na povrch. Můžeme pomocí ní zjistit informace o vývojové, emocionální nebo kognitivní úrovni dítěte, nebo pomoci dítěti vyjádřit různá skrytá traumata, či zprostředkovat nejednoznačné nebo protichůdné pocity, které dítě uvnitř prožívá. Je tak významným komunikačním prostředkem mezi dítětem a jeho okolním světem, zejména tak u dětí, které mají s verbálním vyjadřováním určité potíže, např. děti příliš introvertované, tiché, plaché a stydlivé; děti s malou slovní zásobou; děti pocházející z jiného kulturního prostředí, neovládající natolik cizí jazyk, aby mohlo s učitelkou, dětským psychologem účinně verbálně komunikovat; ale taky např. děti s vývojovými poruchami, autistickými rysy apod. Dítě tak místo verbálního sdělení může použít grafické vyjádření.
Přes kresbu nemusíme vždy hledat pouze skryté významy. Vypovídá taky o znalostech dítěte, jeho představách, jak věci kolem něj fungují nebo jak je vidí. Jindy pouze kopíruje svět kolem sebe a přílišné rozebírání podvědomých motivů by bylo kontraproduktivní. Když dítě nakreslí třeba strom, který má ulomenou větev, suchý trčící kořen ze země, strom je naklánějící se na stranu, působí smutným dojmem, vysychá… ano, každého nebo většinu z nás asi napadne „za tím asi tkví něco vážnějšího, nějaký negativní traumatizující zážitek, nebo depresivní myšlenky dítěte“. Vždy je dobré jít dál za hranice kresby, neuspokojit se s obrázkem samotným, ale s dítětem dál kresbu rozebrat. Co když se ukáže, když se dítěte pak zeptáme: „Proč má ten strom ulomenou větev? Proč se naklání na stranu? Proč vysychá? A v našem očekávání, že se nám dítě otevře s nějakým duševním traumatem, zůstaneme překvapeni, když nám odpoví: „Nevím, jen jsem zkrátka nakreslil strom, jaký má na zahradě spolužákova teta“.
Pamatujme, že kresba, kromě toho, že může být cenným nástrojem poznání vnitřního světa dítěte, může skýtat i nebezpečí v horlivé interpretaci. Není proto dobré, aby rodiče kresbu ihned interpretovali („nakreslil tam ohromné zuby, černé slunce“ apod.). Kresba je prostředek, jak se s dítětem dostat na společný komunikační kanál, přiblížit se dítěti. Proto je potřeba po dokreslení obrázku, ještě před samotným interpretováním, si s dítětem o obrázku promluvit, zeptat se ho, co na obrázku je, co tam to zvířátko dělá, proč to dělá, kdo nebo co jsou tam ti tvorové kolem apod. Přes takovýto příběh nad nakresleným obrázkem se nám dítě možná rozpovídá snáz, než když by o něčem tíživém mělo mluvit jen tak samo.
Rodiče tak s dětmi můžou malovat a kreslit na různá témata. Jednou z možností je volná kresba/malování resp. modelování, kdy má dítě volný prostor k tomu, aby nakreslilo, namalovalo nebo eventuálně vymodelovalo cokoli, co chce; jindy dítěti řekneme, aby nakreslilo nějaký určitý námět, např. rodinu, sebe sama, strom, nebo pohádkovou/začarovanou rodinu, kdy každý člen rodiny je vyjádřen nějakým druhem zvířete, nebo má nakreslit zvíře, kterým by chtěl být apod. Fantazii se meze nekladou.
Pamatujme však, že jakmile dítě kresbu dokončí, než se předem uzavírat nepodložené „diagnózy“ a závěry, vždy je s dítětem dobré o kresbě nejdřív mluvit. Ostré zuby a černé slunce ne vždy může znamenat trauma – co když dítě jen kopíruje vizuální zážitek akčního filmu, který vidělo v televizi? Zkrátka je třeba o kresbě s dítětem mluvit: „Proč tam je ta postava? Kdo to je? Princ? Co dělá?… A proč chce zachránit to děvčátko? Nechce?“
Kresba nám otevírá vnitřní svět dítěte. Ještě víc nám však otevírá možnost komunikovat s dítětem, začít přes obrázek s dítětem mluvit, rozpovídat se. Dítě tak přes kresbu začne mluvit, povídat o tom, co cítí, otevře se nám, a lépe nalezne slova k tomu, aby nám něco sdělilo, co by bez kresby tak snadno z úst nešlo. A v tom je síla kresby, ne v počtu nakreslených lístečků na stromě…