Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Koktavost neboli balbuties je v současnosti relativně častou řečovou poruchou a podle odhadů má menší či větší problémy v souvislosti s koktáním každý stý člověk. Obecně můžeme rozlišit několik hlavních typu koktání. Jedním z nich je koktání, při kterém dochází k opakování (zadrhávání) na začátku slova. Např. slovo „statečný“ je pak vysloveno jako „s-s-s-statečný“.
Druhým typem u zadrhávání se vyskytuje v situacích, kdy je specifický zvuk vyslovován prodlouženě, často opět na začátku slova, např. „sssstatečný“. Další typ balbuties zahrnuje zablokování řeči, kdy dochází ke krátkým pauzám uprostřed vyslovovaného slova, např. „s….tatečný“.Jasná příčina koktání zatím není známá, ale odhaduje se multifaktorialita příčin, co znamená, že na balbuties se podílí vzájemně vícero příčin. Podle výzkumů je v populaci mezi balbutiky víc mužů než žen. V rodinách, kde se balbuties již vyskytla je taktéž vyšší pravděpodobnost nebo vyšší výskyt zadrhávání, to znamená, že významnou roli zde hraje taky dědičnost. K těmto poruchám řeči taky přispívá silné vyčerpání, stres, vzrušení či strach. Ne každý jedinec však při emocionálně vypjaté situaci začne zadrhávat. Zde se opět akcentuje role predispozice a vrozených faktorů, čili když člověk dispozice k zadrhávání má, je vyšší pravděpodobnost, že při nadměrné zátěži nebo emocionálně silných situacích jako je hněv, radost, strach, citové vzrušení apod. se člověk bude v řeči zadrhávat. Při situacích jako je ústní zkouška, projev před vícero lidmi ale taky např. hádka apod. koktání výrazně zhoršují.
Z vývojového hlediska se balbuties nejčastěji vyskytuje u dětí. Zde je však dobrou správou fakt, že u dětí má koktání tendenci s věkem ustupovat a do dospělosti i úplně vymizet. Samozřejmě zde hraje důležitou roli způsob léčby, vliv prostředí, psychické vlastnosti a osobnost jedince. Když jsou tyto faktory nepříznivé, to znamená, že balbutik léčbu (řečovou terapii) nevyhledá nebo se mu z jiných důvodů nedostane, zadrhávání pak přetrvává i nadále a do dospělosti nevymizí. V dospělosti je pak i léčba obtížnější a obvykle už řeč i při mírném zlepšení nedosáhne úplné dokonalosti. K zhoršení terapie můžou přispívat taky vlivy prostředí (posměšky spolužáků ve škole, nedostatečně podpůrné prostředí v rodině apod.), psychické vlastnosti jedince (nízké sebevědomí, sebedůvěra, která jedinci neumožňuje adekvátně zpracovávat podněty z prostředí ve smyslu sociálních interakcí – a jedinec tedy víc prožívá stres, strach z kontaktu s druhými lidmi – a potažmo se začne zadrhávat). Co je však zajímavé a působí při zmírňování příznaku pozitivně je fakt, že ke koktání nedochází např. při zpěvu, recitování, ale taky při vnitřní řeči.
Při odstranění příznaků zadrhávání řeči je důležité, abychom při kontaktu s balbutikem byli trpěliví. Balbutik by v komunikaci s druhými neměl cítit tlak, napětí – což by naopak jeho koktání zhoršilo. Není proto vhodné mu do řeči skákat – i když třeba s „dobrou“ vírou mu pomoci najít vhodné slovo, pomoct mu ho rychleji a správně vyslovit, protože ho to může znervóznit ještě víc a víc se začne v řeči zadrhávat. Dobré je ho v řeči, projevu nepřerušovat, věnovat mu pozornost a nevšímat si toho, „jak“ to říká, ale „co“ nám říká. Balbutik by v komunikaci s námi měl cítit podpůrné prostředí, prostor na vlastní vyjádření, z naší strany by měl být cítit klid, srozumitelnost, balbutika bychom neměli zesměšňovat – třeba i nevědomě tím, že naši řeč přizpůsobíme a mluvíme s ním, jako s malým dítětem.
Když se zadrhává dítě, platí to samé. Nezesměšňovat, ani nenutit k opakování („řekni to ještě jednou“, „řekni to takhle, správně“), což by ještě víc podněcovalo tenzi a strach z mluvení. S dítětem je dobré si hodně zpívat, povídat pohádky a básničky. Naopak, nenutit dítě slova opakovat správně, aby se třeba dítě nezablokovalo v mluvení, kdy by raději mlčelo, než by mělo říct něco špatně či se zadrháváním. Mělo by chtít mluvit, mít z mluvení radost (nebo minimálně nemít z mluvení strach). Při přetrvávajících či vážnějších potížích je dobré vyhledat pomoc logopeda nebo dětského psychologa.