Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Očkovat, nebo neočkovat? Je povinné očkování dětí ochranou jejich zdraví, nebo tomu jen tak věříme? Proč jsou děti povinně očkovány proti chorobám, které se u nás vyskytují jen výjimečně, případně se prakticky nepřenáší z člověka na člověka? O tom všem jsme velmi otevřeně mluvili s lékařem, internistou MUDr. Lukášem Dostalem.
Lukáši, vím, že se tématem očkování dlouhodobě zabýváš. Co Tě k tomu vede?
Především to, že jsem otcem čtyř dětí. Otázku očkování jsem tedy začal řešit v roce 1996, kdy se narodil můj první syn. Manželka navíc pochází z Německa, kde je situace co se týče povinnosti očkovat zásadně odlišná od naší. O tom, zda, kdy a proti čemu očkovat, tam rozhodují rodiče, nikoli zákon.
Mají ale rodiče dost kvalitních informací, aby se mohli kvalifikovaně rozhodnout?
Většina rodičů se tam samozřejmě nerozhoduje svévolně. Schéma státem hrazeného očkování je podobné českému. Podle mé zkušenosti se 70 – 90 % lidí tímto schématem řídí. Ti ostatní se mohou domluvit se svým pediatrem na odchylném postupu. To mi přijde velmi rozumné, jak pro dítě samotné, tak pro rodiče a jejich vztah s lékařem.
Jak jste očkování vyřešili doma?
U syna se objevil již v prvním roce života poměrně těžký atopický ekzém, takže jsme jej chtěli nechat očkovat později. To ale české zákony neumožňují – atopický ekzém není dostatečným důvodem. Nakonec jsme se s paní doktorkou ústně domluvili, že budeme alespoň z části očkovat později.
Za to jí ale hrozila velká pokuta.
Ano. Dohoda byla postavena na naprosté důvěře mezi námi a paní doktorkou. Kdyby naše dítě onemocnělo a my jí žalovali, paní doktorka by soud pohrála. Tehdy jsem si uvědomil, že zákonná povinnost očkovat je ve své striktnosti velmi problematická. Vede ve svých důsledcích k oboustranně nedůstojným postupům i narušení vztahu důvěry mezi rodiči a lékařem.
Jakou roli hraje mezinárodní Úmluva o lidských právech a biomedicíně, kterou Česká republika přijala do svého právního řádu?
Ta samozřejmě platí a je nadřazena české legislativě. Její smysl je jasný – očkování je zásah do tělesné integrity zdravého člověka. Každý jedinec přitom má právo svou integritu chránit. Je to úplně jasné. Úmluva je ovšem zcela svévolně interpretována Ministerstvem zdravotnictví. Úmluva totiž povoluje zásah do integrity člověka v případě, že vypukne epidemie ohrožující veřejné zdraví. Nic takového se u nás samozřejmě neděje.
V minulosti ale mělo očkování veliký efekt – alespoň nás to učili ve škole.
Efekt očkování na ústup jednotlivých infekčních nemocí je různý. Je dobré vědět, že řada nemocí začala ustupovat a především ztratila mnoho ze své závažnosti, ještě než se začalo očkovat. U některých nemocí, podíváme-li se na vývoj od počátku 20. století, došlo k naprosto zásadnímu poklesu nemocnosti i úmrtnosti ještě před zavedením očkování! Například nemocnost a úmrtnost na tuberkulózu, spalničky nebo černý kašel je toho velmi jasným příkladem.
Mělo zavedení očkování alespoň vliv na rychlost poklesu nemocnosti?
Jsou nemoci a krajiny, kde je přínos očkování na pokles nemocnosti zcela nezpochybnitelný. Například očkování proti žloutence B v jihovýchodní Asii je toho příkladem. Pak jsou ale nemoci, kde došlo k ústupu nemoci bez ohledu na to, zda se očkovalo či ne. Typickým příkladem je tuberkulóza. V USA se proti ní nikdy neočkovalo, přesto ustoupila obdobně rychle, jako v zemích, kde se očkuje. V Indii vedlo dokonce očkování proti tuberkulóze ke zhoršení situace. Ve vyspělých zemích se ale většinou pohybujeme v oblasti statisticky velmi malých čísel, proto bych byl opatrný s nějakým kategorickým tvrzením.
Takže očkování mělo podle Tebe jen minimální přínos!
Ne, to bych v žádném případě nechtěl říci. Je ale dobré se podívat na celou časovou osu před zavedením očkování i po něm. Po zavedení očkování dochází k poklesu nemocnosti i úmrtnosti, to je pravda. Když se ale podíváš na období před očkováním, zjistíš, že k poklesu opravdu začalo docházet daleko před ním. Očkování pravděpodobně nějaký význam má. U řady onemocnění jsou však velké otazníky, zda očkování hrálo při poklesu zásadní roli. Pro praxi je důležité alespoň přibližně vědět, které faktory mají na šíření a závažnost nemocí vliv: například u žloutenky typu B považuji za mnohem významnější poučení mladistvých o rizicích a způsobu přenosu této nemoci (injekční aplikace drog, neodborně provedený piercing, promiskuita,…) než samotné očkování. Očkování bez tohoto poučení vzbuzuje pocit falešné jistoty: „jsem očkovaný, mně se nemůže nic stát“, což není pravda.
Dá se tedy říci, že by k poklesu nemocnosti došlo i bez očkování?
Existují data ze zemí na naší severní polokouli, která ukazují, že u některých nemocí došlo k podobně výraznému poklesu, aniž by se proti nim v tom kterém státě očkovalo.
Jak je to možné?
Hlavně ze tří důvodů. Výrazně se začaly zlepšovat sociální podmínky a nemoci se tak pomaleji šíří. Zásadně se zvýšila úroveň lékařské péče. Třetím důvodem – jakkoli diskutabilním se může zdát – je fakt, že jak se mění naše společnost, mění se i nemoci. Doba je mnohem klidnější, neprožíváme žádná bouřlivá období, jako například války a podobně. Podobný trend je i u nemocí. Ustupují akutní horečnatá onemocnění a více se objevují chronická onemocnění. Je to obecná tendence naší civilizace a procesů, jež v ní probíhají.
Čím to je?
Ve společnosti je velká tendence mít všechno pojištěné. Někdy to jde až do úplných absurdit – firma si třeba může nechat pojistit svůj budoucí zisk. Na všechno jsou předpisy a formuláře – prostor pro kreativitu a dramatičnost se výrazně zmenšil. Medicína je výrazným příkladem této tendence. Lékaři jsou velmi sešněrování, co se přístupu k terapii a pacientovi týče. Jistota je přitom iluze. Můžeš mít tisíc pojištění i očkování a přitom pořád je tu něco nad námi, proti čemu se pojistit nedá. Zaplať pánbůh.
Proč se očkuje proti nemocem, které v podstatě nejsou infekční?
Na to nelze odpovědět obecně. Vezměme si konkrétní příklad. Pokud hovoříme o tetanu, ten se opravdu nepřenáší z jednoho dítěte na druhé. Smysl očkování spočívá v závažnosti onoho onemocnění pro dítě. Obtížně se léčí a má vysokou úmrtnost. Očkování tedy chrání konkrétní dítě, nikoli populaci jako takovou. Z mého pohledu jde o klasický případ, kdy povinnost očkování (nikoli očkování samotné!) nemá smysl. Pokud se rodiče rozhodnou, že nenechají dítě proti tetanu očkovat, nijak tím neohrozí veřejné zdraví. Z medicínského hlediska ovšem doporučuji toto očkování absolvovat, i všechny naše děti jsou proti tetanu očkovány. Dokáži si však představit, že jej někdo z důvodu svého přesvědčení nebo náboženství odmítne. Tu svobodu by měl mít.
Hodně se také mluví o žloutence typu B.
To je zrovna takový protiklad k očkování proti tetanu. Povinné očkování proti žloutence typu B u nás bylo zavedeno v roce 2001. Pozoruhodné na tom je, že odborný posudek, který na základě zadání od Státního zdravotního ústavu zpracoval přední český epidemiolog MUDr. Jaroslav Helcl, DrSc., došel k názoru, že není důvod pro plošné zavedení tohoto očkování (doslova se v posudku píše: „…není tedy vhodné zavádět pravidelné očkování novorozenců v našem státě,“ pozn. aut.). Povinné očkování bylo přesto jako povinné zavedeno. Tento typ žloutenky se přitom přenáší prakticky výhradně čerstvou krví a pohlavním stykem. Ohroženými skupinami jsou tedy především narkomani a promiskuitní jedinci. V populaci do 14 let se tato nemoc prakticky nevyskytuje – s výjimkou případů, kdy se přenese z matky na plod ještě během těhotenství. Zavedení povinnosti tohoto očkování mne opravdu nadzvedlo. Pokud totiž nechám dítě očkovat proti žloutence typu B, vystavuji jej výrazně většímu riziku zdravotních komplikací, než kdybych nedělal nic!
A co když se dítě nakazí píchnutím o odhozenou injekční stříkačku narkomana?
Tato možnost vypadá opravdu hrozivě – a obzvlášť ve městě reálně. Podívejme se ale na fakta: mezi lety 1998-2001 bylo v Praze nahlášeno něco přes sto případů, kdy se opravdu někdo píchl o odhozenou stříkačku. Víš, kolik z nich se nakazilo hepatitidou B?
Netuším.
Ani jeden!
Jak je potom možné, že někdo dokáže zavedení povinnosti takového očkování prosadit?
O tom rozhoduje Ministerstvo zdravotnictví a hlavní hygienik. Důvody, které tyto instituce k zavedení tohoto očkování vedly, jsou nejasné. Když jsem v podstatě náhodou narazil na zmíněnou práci doktora Helcla, nevěřil jsem svým očím. Nechápu, jak mohlo být navzdory tomuto posudku, který si navíc objednal stát, očkování proti této nemoci zavedeno.
Takže toto očkování neprospívá dětem ani veřejnému zdraví. Komu tedy prospívá? Farmaceutickým firmám?
Nikoho jiného nevidím. Někdy mám pocit, že ti, kdo rozhodují o zavedení toho kterého očkování, jen přebírají marketingové argumenty farmaceutických firem. Správně by se jim ale měli postavit. Kdyby Ministerstvo zdravotnictví zaměstnalo na rok profesionála, který kriticky zanalyzoval dostupnou odbornou literaturu, dal dohromady všechny argumenty pro a proti, pak by ušetřil stovky milionů korun! Panika okolo prasečí chřipky byla dalším dokladem toho, o čem mluvím: běžní lidé měli víc rozumu, než stát, a očkování ve většině odmítli.
Co bys poradil rodičům, kteří stojí před rozhodnutím, zda mají nechat očkovat své dítě?
V České republice se svobodně rozhodnout nelze. Ideální by bylo, kdyby u nás byl podobný zákonný rámec jako v Německu. Mimochodem – přestože tam očkování není povinné, proočkovanou populace je vysoká a nemocnost dětí je tam na podobné úrovni, jako u nás. Především je dobré uvažovat o tom, proč vlastně chceme očkovat jiným způsobem, než je běžné. Ze strachu z očkování? Z přesvědčení, že některé nemoci mají svůj smysl pro vývoj dítěte (jako spalničky, zarděnky a příušnice)? Z přesvědčení, že věci se tak jako tak dějí svým přirozeným způsobem? Důležité pak také je, aby oba rodiče byli ve vztahu k očkování zajedno. Pokud nejsou, pak je často pro dítě menším zlem očkování, než to, že se jeho rodiče doma kvůli očkování pořád hádají.
Dost informací lze asi nalézt na internetu, že?
Ano, lze. Doporučuji vyhledat si relevantní základní informace o nemocech, proti nimž se očkuje, o jejich rizicích, o očkovacích látkách. Je také dobré podívat se na četnost výskytu chorob, proti kterým se očkuje. Důležité jsou i základní informace o přínosech i rizicích očkování. Pořád přitom mluvím o základních informacích, protože pokud by člověk chtěl jít do hloubky, bylo by to samozřejmě hodně časově i odborně náročné. I samotní odborníci se přitom často neshodnou sami mezi sebou – u nás třeba v názorech na to, jak se očkuje proti tuberkulóze.
Za seriózní stránky považuji www.vakciny.net. Podporují očkování, autor má ale kritický přístup a čtenář zde najde přehledné informace o jednotlivých nemocech i očkovacích látkách. Na stránkách Státního zdravotního ústavu v rámci projektu Epidat najdete informace o výskytu infekčních nemocí (www.szu.cz/publikace/data/infekce-v-cr). Neodpustím si v této souvislosti říci, že například dětská obrna, proti níž se povinně očkuje, byla naposledy zaznamenána na našem území v roce 1960. Z tištěných knih bych poukázal na velmi dobrou a vyváženou knihu Martina Hirteho, Očkování pro a proti. Vyšla nyní v novém překladu.
Lukáši, děkuji Ti za rozhovor.