Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Gabriela Hoppe je německá psychoterapeutka a odbornice v psychoterapii zaměřené na tělo. Výcvik v biosyntéze absolvovala u jejího zakladatele Davida Boadelly a jako lektorka a supervizorka této metody působí v Německu, Švýcarsku, Brazílii, Izraeli, USA a v České republice. Povídali jsme si o tom, v čem je tato metoda specifická nebo kde hledat své zdroje.
Gabrielo, které principy biosyntézy se vám líbí nejvíc, že jste se rozhodla se jí věnovat?
Nejdůležitějším pro mne byl princip respektování klienta, jeho vlastních cest k řešení problémů. Klient sám nejlépe pozná, co je pro něj dobré, a terapeut při tom poskytuje nástroje a podporu a připravuje možnosti, jak k takovému poznání dospět. Takže respekt ke klientovi a empatický kontakt. Učili nás, že máme upřednostnit kontakt před strukturou.
David (zakladatel biosyntézy, pozn. red.) rád opakoval, že jediný gram kontaktu s klientem je důležitější než tuna poskytovaného vedení, na všech úrovních. Při práci s klientem nejde o ani tak o to, že bychom měli něco konkrétního dělat, ale o vytvoření otevřené atmosféry, bez posuzování. Společně hledáme, co bylo dosud skryto za tím, co víme.
Skryto za tím, co víme?
Ano. Když přicházíme do terapie, přicházíme kvůli problematickým situacím, do kterých se dostáváme. Ty známe, to víme. A protože je nechceme opakovat, hledáme něco nového. A to můžeme objevit jak v rámci těch obtížných situací, tak mimo ně. To jsou klíčové principy biosyntézy.
A pak je tu oblast práce s tělem. Můžete ji více přiblížit?
Základním aspektem biosyntézy při práci s fyzickým tělem je fakt, že kromě kognitivní paměti existuje i paměť buněčná, zakotvená v těle. Učíme se, jak s touto pamětí, s touto moudrostí těla navázat kontakt a jak ji využívat. David tomu říká „postoj duše“, protože tak se naše esence, duše reprezentuje v našem těle. My tyto postoje či spíše signály těchto postojů hledáme.
Když říkáte postoje, jsou to doslova způsoby, jakými například sedíme nebo chodíme?
Přesně tak. Jde o to poznat, s jakým postojem jsme do terapie přišli a jak to vypadalo, když jsme objevili něco nového. Tyto postoje jsou podmíněné a mění se.
Existují totiž určité vzorce držení těla, jak držíme ramena, hlavu a podobně. Ale je důležité, a pro biosyntézu typické, abychom člověka podle těchto vzorců neposuzovali. Spíš naopak, vnímáme je jako strategie, které jsou pro něj v životě nějak užitečné, a za to je také oceňujeme. A pak pracujeme s tím, že jsou i jiné možnosti.
Říkala jste, že biosyntéza pracuje s pamětí těla…
Ano, biosyntéza pracuje s představou, že v těle je spolu všechno propojené, a to jak na fyzické, tak energetické rovině. Jde tedy o propojení a integraci proudění energie v těle a uvnitř energetických center, čaker. Toto proudění najdeme v čakrách, ale také ve svalech, v krvi, lymfatickém systému i v mozku.
Jak poznáte, kde je blok bránící tomuto proudění?
Jedním ze způsobů je pozorovat dýchání a jeho rytmus a současně poskytovat prostor, aby k tomu mohlo dojít. Pokud energie plyne, dýcháme více. Buď hlouběji nebo rytmičtěji nebo plynuleji.
Takže vy během rozhovoru s klientem pozorujete, jak dýchá?
Ano, pozoruji, jak dýchá, a všímám si gest, která dělá, a snažím se dostat s nimi do kontaktu. Někdy klientům nabízím, aby si vyzkoušeli gesta naprosto opačná těm, která používají. Někdy to úplně změní jejich způsob vnímání. Není to lehké vysvětlit. Většinou to funguje tak, že v okamžiku, kdy energie začíná proudit, změní klient svůj tělesný postoj, usměje se, nějakým způsobem se pohne… A to je signál, že se něco děje.
Jak napomáháte propojení jednotlivých částí, které jste zmínila?
Na podobném principu jako akupunktura. Ta pracuje s určitými body, energetickými centry v těle, díky čemuž napomáhá obnovit volné proudění energie v těle. Podobně funguje i biosyntetická práce. Jako terapeut se naučíte, jak tyto energetické struktury fungují, a klientům pak pomáháte ovlivnit proudění energie v určité specifické situaci. Oni to potom třeba týden cvičí a při dalším setkání mluvíme o tom, jaké to bylo a jak se cítí.
Integrovat nějaké místo v těle tedy znamená zaměřit na něj svou pozornost, přijmout pocity, které tam jsou… a to je vše?
To je vše. Jdete do nějakého místa v těle, navážete s ním kontakt, přijmete to, co tam je, a jdete dál, podíváte se, jaké to je na tom dalším místě, a tak postupujete dál. Ráda tento postup přirovnávám k plynutí řeky. Představte si, že uprostřed řeky jsou kameny, které její volné plynutí nějak blokují. Odstraníme kámen a řeka plyne, odstraníme další a opět plyne. Další kámen se potom třeba odplaví sám, protože proud je tak silný, že nám ulehčí další práci. Tohle je princip sebe-léčení. A ten mám velmi ráda, dokáže velké věci.
V biosyntéze se pracuje s konceptem možností a zdrojů. Můžete o něm něco říci?
Angličtina v tomto smyslu používá výraz „resource“ a dobře vystihuje to, o co jde – o návrat k určitým zdrojům. Jedna věc je, že máme nějaké problémy. Ale to není vše, zároveň máme možnosti, jak tyto problémy vyřešit, a to prostřednictvím opětovného navázání kontaktu se svými zdroji.
Co může být těmito zdroji?
Cokoliv, co pro nás bylo nebo je v životě nějak nápomocné, co vytváří stabilitu a co dělá člověka člověkem. Mluvíme-li o nějaké obtížné situaci, kterou prožil, hledáme to, co mu v dané situaci pomohlo. To je jeho zdroj, něco v podstatě každodenního a dostupného. Takovým zdrojem může být také třeba anděl, ale primárně o žádnou mystickou kategorii nejde.
To mě přivádí k jedné z posledních otázek. Jak zacházíte s tématem spirituality a psychospirituální krize?
Biosyntéza je způsob, jak integrovat naši podstatu do každodenního života, jak ji zažívat v naší každodenní existenci. Není to o tom, jak z našeho systému nějakým způsobem vystoupit. Mimochodem, na toto téma jsem nedávno četla výbornou knihu, která se jmenovala Buddha Is As Buddha Does.
Jak tuto podstatu v biosyntéze definujete?
Naše podstata obsahuje všechny možnosti a kvality, s nimiž se narodíme. Je to něco jako slunce na obloze. Mohou ho zakrývat mraky, takže není vidět, ale přesto tam je. Slunce lze použít jako symbol. V případě spirituální krize je jednou z nejdůležitějších věcí kontakt na mezilidské úrovni. Je to proto, že spirituální krize s sebou mimo jiné nese obtíže v bytí teď a tady, v kontaktu s jinými lidmi. To, co děláme, je tedy o navazování kontaktu s klientem, o spojení se s ním, o vycházení vstříc…
Jsem rád, že to říkáte. Mám stejnou zkušenost s lidmi, kteří tímto procházejí.
Při práci s lidmi v psychospirituální krizi je třeba být opatrný. V minulosti byli tito lidé často označováni za psychicky nemocné a byli odkazováni do péče psychiatrů. Je obtížné rozlišit psychózu od psychospirituální krize, ale je to důležité.
Lidé v psychospirituální krizi často mluví v obrazech či metaforách. Jako terapeut se musíte snažit těmto metaforám porozumět. Nepojímat je jako něco bláznivého, ani se nespokojit s jejich povrchním chápáním. Je potřeba plně porozumět tomu, jaký mají pro konkrétního klienta význam.
Snažíte se v těchto případech klienty spíše ukotvit v realitě, nebo s nimi naopak prozkoumáváte sféry, ve kterých se pohybují?
Práci s klientem přirovnávám ke kotvení balónu vznášejícího se ve vzduchu. Jako terapeut zůstávám dole, u lana, které balón kotví k zemi. Zároveň ale potřebuji nahlížet do oblastí tam nahoře. Terapeut tedy jednou nohou zůstává na zemi a zároveň se vydává směrem vzhůru, aby dosáhl k člověku tam nahoře.
A pak je tu otázka, co znamená zakotvení v realitě. Anglický pojem grounding odkazuje k zemi, po které chodíme. Pro mne je nejdůležitější zakotvení v oblasti srdce. V tomto ohledu mi velmi pomohla jedna z mých klientek, která techniky kotvení v tom prvním smyslu naprosto odmítala. Bylo tedy nutné hledat jiné místo, ve kterém mohla najít bezpečné zakotvení. Srdce je velmi důležité, to je ta země, na které můžeme pevně a bezpečně stát.