Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Co kdybychom se jeden den nedívali na svět skrze výhradně naše zájmy a potřeby, ale pocítili, jak vypadá realita očima druhých? Jak by se nám žilo s poznáním, že každý člověk dělá to nejlepší, čeho je v daný moment schopen?
Empatie (vcítění) znamená zprostředkovat druhému člověku zážitek, že jsme mu porozuměli; že víme, co prožívá. Jak se to dělá? Můžeme se ptát sami sebe: „Co chtěl druhý svými slovy říct? Proč to řekl právě tak, jak to řekl? Jaká informace se za jeho slovy skrývá?“ Například když vám partner řekne, že chce o víkendu pracovat na zahradě, může to znamenat spoustu věcí – např. i to, že se netouží vidět s tchyní. Často lidé nemluví přímo, a nechávají tak na nás, abychom odhalili jejich pravé záměry. Aby bylo jasno: většinou to nedělají se zlým úmyslem – ordinace psychologů jsou plné mužů i žen, kteří se teprve učí porozumět sami sobě a svým pocitům.
Dívat se očima druhých
V mé knize Sedm poselství nabízím několik dalších otázek, které si můžeme položit při kontaktu s druhými:
Co bytost přede mnou cítí?
Na co myslí?
Jaké má potřeby?
S jakým životním příběhem přede mne předstupuje?
Jakým způsobem by si přála dostávat lásku?
Jak setkání se mnou ovlivní její osud?
Tyto otázky rozšiřují naše vnímání – a po čase nám přijdou úplně samozřejmé. Lidé, se kterými komunikujeme, mají v hlavě mnohdy úplně jiný obraz reality, než máme my. Chovejme se k jejich životům a jejich vnímání života s náležitou úctou. Nikdo přitom neříká, že máme být empatičtí za všech okolností – pokud náš syn nešel kvůli písemce do školy, určitě neřekneme: „Ty jsi tak šikovný. Udělal sis doma pěkný den, že?“
Používejme empatii také jako vzácné koření – přesně v těch situacích, kdy tím můžeme někomu pomoci nebo s ním navázat hlubší kontakt. Nejde také o to zavděčit se pokaždé všem, správně užitou empatií si ale můžeme na svou stranu naklonit i davy. Když například předstupujeme před publikum, kterému máme přednášet, vyplatí se uvědomit si, že většině posluchačů se hlavou honí otázky: „Je přednášející jeden z nás? Má to, co říká, pro mě smysl (mohu to prakticky využít)? Mohu přednášejícímu věřit?“ Uvědomování si hlediska druhých nám umožňuje předvídat; chovat se k druhým citlivěji (jak sami chtějí), a tím pádem být oblíbenější.
Největší empatie je ta beze slov
Empatie znamená pochopit druhého člověka, a pak to také vyjádřit. Druzí lidé – obzvláště v dnešní době – touží po tom, aby jim někdo naslouchal; pochopil je, nabídl jim kus lidského tepla. Proto si nenechávejme to, jak jsme druhým porozuměli, pro sebe. Druzí to rádi uslyší. A nebudou se na nás zlobit, když naše formulace nebude dokonalá. Nejstručnějším možným návodem nechť je co nejjednodušeji (nejlépe jednou větou) vyjádřit, že jsme pochopili, o čem druhý mluví a co cítí – např. „Vidím, že tě to moc mrzí“. Nebo „Jsi na něho pořádně naštvaná.“ Případně: „Jestli jsem ti správně porozuměl, potřebuješ si to ještě rozmyslet.“
V empatii často platí, že méně je více. V lidském životě jsou pak situace – např. když někomu vyjadřujeme podporu nebo soustrast – kdy krátký, pevný stisk ruky a pohled do očí, řekne více, než sebelépe volená slova. A co může být víc, když se na někoho jen podíváme, a aniž bychom cokoliv říkali, cítíme, že nám rozumí…