I dospělí si hrají

cm otec dite

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Hravost je jedna z bytostně lidských vlastností. Psychickou činnost člověka můžeme rozdělit na hru, učení a práci. Je zjednodušující se domnívat, že hra a učení přináleží pouze a především dětem a že práce se váže jenom na období dospělosti. Hra, učení a práce se vyskytují v psychické činnosti člověka v každém z jeho životních období, pouze v různém poměru.

Vždyť i dítě, které se na dětském hřišti hraje a staví si z písku pevnost nebo z něj „peče“ bábovky, se zároveň učí. Zjistí, že písek nesmí být suchý, že je potřeba, aby použil vlhký písek nebo, aby do něj nalil trošku vody; zjistí, že do formy pro bábovku nesmí dát ani příliš málo a ani příliš mnoho písku; ale učí se zároveň i sociálním dovednostem, zejména, jsou-li společně s ním na hřišti i jiné děti. Učí se, že celé pískoviště není jen jeho, učí se podělit se s hračkami, zjišťuje, jaké to je, když mu jiné děti závidí, že se mu povedlo postavit z písku krásný hrad, naučí se přijímat pochvalu, uznání, ale také zpracovávat neúspěch, stud, když se mu pevnost postavit nepovede, ostatní děti se mu smějí, on to však zkouší dál a pokouší se zlepšit apod. A na druhý den se dítě na dětské hřiště vrací posíleno těmito dovednostmi. Při hře se tedy dítě zajisté učí. Zároveň je hra pro něj i skutečnou prací.

Všechna činnost, které se dítě zaujatě věnuje, vyžaduje kontrolované úsilí, vůli, zaměření pozornosti. Na to, aby třeba batole dosáhlo na barevnou hračku, která ho zaujala, znamená, že se musí pokusit vstát, za pomocí přidržování se opěrky pohovky se pomalými a postupnými krůčky dopracuje až ke hračce, a to věru vyžaduje značné úsilí a pracovní nasazení.

A jak je to s dospělými?

I oni se učí. Učíme se neustále sociálním interakcím, pořád se vyskytnou situace, kdy nás překvapí chování druhých lidí a spolupracovníků, a my se musíme naučit to zpracovat, přizpůsobit se a umět společně vycházet; nemluvě o učení se v pravém slova smyslu, a to např. novým vyhláškám, pracovním postupům, odborným záležitostem v rámci výkonu našeho povolání, cizímu jazyku apod. A samozřejmě, dospělý člověk si i rád hraje. Jenom už to není na pískovišti, ale v podobě jeho zájmů, koníčků a volnočasových aktivit.

Ale my dospělí mezi sebou rádi hrajeme i jiné vztahové hry. Eric Berne, kalifornský psychiatr v této oblasti napsal spoustu odborných publikací, ze kterých snad nejznámější jsou: Jak si lidé hrají (Game People Play) a Já jsem OK, ty jsi OK“ (I´m OK, you´re OK).

V čem spočívají tyto hry?

V každém z nás se skrývá část osobnosti, kterou Berne v rámci své teorie transakční analýzy označuje jako Rodič, Dospělý a Dítě. Když se třeba manželka zeptá jako „dospělý“: „Kolik je, prosím tě, hodin?“ a manžel na to odpoví jako „dítě“: „Kdybys nosila ty hodinky, co jsem ti loni dal, tak bys věděla“. Takováto zkřížená komunikace, kdy mezi sebou komunikují např. „rodič“ a „dítě“, „dospělý“ a „dítě“ apod., můžou vytvářet celou řadu vztahových a komunikačních situací, které ne vždy můžou vyústit v harmonické prožívání. Někdy nám však zkřížená transakce padne vhod. Když je třeba manželovi nebo manželce špatně a řekne z pozice „dítěte“ (které chce být opečovávané) „Mám pocit, že na mě něco leze, asi budu mít horečku“ a partner na to zareaguje jako „starostlivý rodič“: „Tak si lehni, nechceš udělat horký čaj?“

Dále pak v rámci her používáme různé životní scénáře, kterých se držíme a „hrajeme svou roli“. Člověk, který se drží scénáře „Já jsem OK, ty nejsi OK“ žije v přesvědčení, že on je mistr světa, všechno umí nejlíp, a všichni ostatní jsou na nic, nic neumí pořádně, nemají pravdu apod. Druhý scénář je „Já nejsem OK, ty jsi OK“, podle kterého se člověk nadmíru podceňuje, nemá o sobě valné mínění a ostatní (jako osoby nebo jejich výkony) povyšuje nad své vlastní. Sám sebe pokládá za nešikovného, nemohoucího apod. Dále máme scénář „Já nejsem OK, ty nejsi OK“, kde člověk žije v nevalném přesvědčení, že nejen on sám stojí za nic, ale že i svět kolem něj je špatný, nefungující, prolhaný apod. Čtvrtý scénář „Já jsem OK, ty jsi OK“ představuje postoj člověka k sobě samému i okolnímu světu bez pocitu viny, sebeobviňování, bez negativního hodnocení či očekávání. Tyto scénáře se často vytvářejí ještě v dětství a budují se pod neustálou palbou výroků rodičů či autorit, které pak tento základní postoj (scénář) vybudují. Jsou to výroky typu: „dávej si pozor a nikdy nikomu nevěř; Podívej, cos to proved/la, seš úplně k ničemu; To se ti tedy hezky povedlo, jsi šikovný/šikovná; v životě ti nikdo nic nedá zadarmo“ apod.

Mezi jiné hry patří různé stylizování sebe nebo své blízké, partnery, manžele do různých pozic a rolí. Jednou z takovýchto her je hra „Kdyby nebylo tebe, byl bych na tom lépe“. Často jí hraje partner, který se stylizuje do role oběti, která útrpně snáší příkoří, co se jí sypou na ramena a musí toto „břímě“ nést. Pořád připomíná, čeho všeho se musel vzdát pro to, aby se „obětoval“ rodině, partnerovi, co všechno propás, že se vždy chtěl věnovat kreslení, ale nikdy na to kvůli práci a rodině neměl/neměla čas. Když ale ten čas má, nebo jí i partner např. koupí kurs kreslení apod., tak se ulekne a raději tohle gesto zamítne: „Nee, já jsem beztak na to dřevo; nebo Neměl/a bych na to beztak čas“. A tak si i nadále žije ve svém scénáři oběti.

Hra „Zkuste – Ano, ale“ spočívá v tom, že se partner neustále na něco stěžuje. Když mu ale partner, přítel, kamarád či známý poskytne nějakou radu, nebo se mu pokouší navrhnout možnosti řešení, vždy si najde nějaké „Ale“. Čili žije podle scénáře „Poraď mi“, kdy ale ve skutečnosti žádnou radu nechce, pouze potřebuje, aby někdo vyslechl jeho „trápení“ a utvrdil ho v tom, že on je král všeho příkoří.

Hra „Už tě mám, ty darebáku“ spočívá v tom, že partner čeká na vhodný okamžik, kdy může druhého přistihnout při nějaké chybě, nesprávném chování – a aby se tak mohl těšit, že na to mohl upozornit a poukázat tak na jeho scénář, že „ty nejsi OK“ nebo že svět a lidé jsou zlí, nedokonalí a je potřeba být obezřetný. Vždy je to způsob, jak si dokazovat svoji vlastní hodnotu.

Podobných her, které dospělí hrají, v rámci Berneho transakční analýzy je celá spousta. Někdy dospělý je výborný zaměstnanec a pracovník, ale opravdové, zábavné a čisté hraní a hra mu zkrátka nejde. Někdy možná stačí místo hry „Už tě mám, ty darebáku nebo „Kopněte si do mě“ apod. zahrát si raději prachobyčejné Monopoly nebo pexeso či sudoku…