Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Člověk představuje biopsychosociální jednotu. Všechno, co prožíváme, působí na tělesné, psychické a sociální úrovni a také se na všech třech úrovních projevuje. Je to dobře vidět, když pohlížíme na emoce. Emoce vždy cítíme tělesně, radost například jinak než hněv. Emoce však vždy prožíváme také jako něco psychického a emoce přímo působí i v mezilidském soužití.
Jedna ze tří oblastí však může být příliš zdůrazněna. Je možné neprožívat následky zlosti ani ne tak psychicky nebo v sociálním kontaktu, nýbrž především tělesně. Pokud se přitom objeví onemocnění, mluvíme o psychosomatických průvodních jevech hněvu a agrese. Onemocnění nicméně nemůžeme odvozovat jen ze samotného hněvu, onemocnění mívají mnoho možných příčin.
Slovní výbava českého jazyka ukazuje na těsnou souvislost mezi hněvem, vztekem a tělesnými poruchami. Člověk se například sžírá hněvem, je žlučovitý, bledne zlostí, tváří se kysele, „štosuje mu“, má kámen v žaludku, div nevyletí z kůže, některé zážitky jsou pro něj nestravitelné, něco mu přeběhlo přes nos, nebo je jen „našňupnutý“ atd.
Stejně jako každou emoci i hněv prožíváme tělesně. Měli bychom mít stále na zřeteli, že hněv a zacházení s ním má vliv na tělesné poruchy. Co se děje v našem těle, když se pořádně rozčílíme? Když se zlobíme, náš sympatický nervový systém je hyperaktivní. Pulz se zrychluje, aktivuje se krevní oběh, dýchání i kosterní svalstvo, zvyšuje se krevní tlak. Trávení je zbrzděno. V této situaci dřeň nadledvinek produkuje adrenalin, noradrenalin, mobilizují se katecholaminy a glykogeny. Navíc se aktivuje hypofýza a produkuje adrenocorticotropní hormony (ACTH). Tím se získává další glykogen, a to z tělesné bílkoviny. Jsme fyziologicky připraveni zaútočit. V této situaci však žijeme z podstaty, totiž z bílkoviny, která je tělu vlastní, a zároveň je pozastaveno fungování imunitního systému. Tělo je ve stresu. To je onen nespecifický podíl v psychosomatických nebo funkčních problémech, tedy v tělesných problémech, u kterých nelze nalézt bezprostřední tělesnou příčinu.
Stále znovu se vedou diskuse o tom, u kterých specifických nemocí má hněv přímý vliv. Dlouho bylo každému jasné, že „polykaná“ zlost způsobuje žaludeční vředy. Existuje jedna nemoc, o které dodnes panuje mínění, že u ní hraje významnou roli hněv – totiž chronicky zvýšený krevní tlak, esenciální hypertonie. Ale ani v tomto případě není hněv považován za jedinou příčinu, byť je příčinou významnou. Různé studie prokázaly, že se krevní tlak zvyšuje, když se rozhněváme, a že se (bohužel) opět normalizuje, když se dopustíme nepřátelského jednání. Podle Hokansonovy studie z roku 1969 to však platí jen pro muže, a to jen tehdy, kdy je nepřátelské jednání namířeno proti člověku nižšího postavení. Hokanson to interpretoval tak, že sociální a kulturní normy dosud zakazují ženám, aby na hněv reagovaly agresí. Podle jeho názoru by tento pohlavně podmíněný rozdíl zmizel, kdyby sociální normy dovolovaly ženě sebepotvrzení. Krevní tlak se normalizuje i bez nepřátelského jednání, pouze mnohem pomaleji.
V souvislosti s koronárními srdečními chorobami se za problematické považuje zadržování hněvu u lidí s vysokou mírou pohotovosti k agresi. Také o tom existuje mnoho studií. Zadržovat hněv, to je normativní požadavek naší kultury. Většina z nás s ním také souhlasí. Nechceme být destruktivní, chceme být taktní atd. Když však zadržují hněv lidé, kteří mají vysokou míru pohotovosti k agresi, je to pro jejich tělo stres. Při vysoké míře pohotovosti ke hněvu a k agresi může jejich opakované potlačování vést ke koronární srdeční nemoci nebo k nějaké chorobě krevního oběhu. Je však třeba mít na paměti, že etiologie každé nemoci je multifaktoriální.
Je však pravděpodobné, že patologické zbrzdění agrese je problematické i z čistě fyziologického hlediska, protože je tělo ve stresu. V této souvislosti je zajímavé, že například u lidí se srdeční chorobou může tato jejich srdeční choroba zastávat místo agrese: jakýkoli konflikt se dá potom zablokovat poukazem na nemocné srdce, které se nesmí rozčilovat, neboť by hrozila smrt. Takové srdce dokáže neuvěřitelně agresivně kontrolovat celé rodiny.
Pasivní agrese delegovaná na tělo
Jsou agrese, které jsou delegovány na tělo. Něco takového neděláme záměrně, obvykle si to vůbec neuvědomujeme. My se přece nerozhodujeme, že budeme v dalších dvou hodinách nepřetržitě zívat. Zíváme jaksi sami od sebe. Ale jak to? A přitom právě zívání dokáže působit neuvěřitelně agresivně. Když lidé zcela bez zábran zívají, můžeme snadno získat dojem, že nás hodlají spolknout. Však se také říká: „Nono, jen mě nespolkni!“ Avšak oni budou argumentovat, že za to přece nemohou, jestliže právě teď musejí zívat. Možná ještě pochvalně dodají, že přece zavládla tak uvolněná atmosféra. Jsou zajisté různé formy zívání. A je třeba mít na paměti, že člověk může být opravdu velice unavený nebo mít problémy s krevním oběhem, a proto zívat. Ale nic naplat, my se v duchu ptáme, proč se to děje právě v naší přítomnosti. Je to také velice smysluplná otázka – kdyby se o ní dalo otevřeně diskutovat. Některé zívání působí velmi agresivně, neboť vyjadřuje pohrdání. Člověk jím vlastně říká: „Jsi k uzívání nudný/á.“ Nebo: „To, co tu teď děláme, se mi vůbec nelíbí, nejraději bych šel spát.“ Neříká to však slovy, jen zívá.
Existuje také speciální forma – zápach potu. Máte-li citlivý čich, můžete rozlišit normální pot od jeho variant, úzkostného potu a agresivního potu. Ostrý, čpavý pach potu poukazuje na zlostný pot. I zde je však třeba opatrnosti při posuzování. Pot může náhle získat jiný pach, když člověk bere medikamenty. Změna potního pachu může být též průvodním jevem některých nemocí. Nicméně se stává, že člověk během jediné vteřiny začne vydávat ostrý pach potu. Zvláštní je, že ho pak téměř všichni cítíme, obtěžuje nás, ale nemluvíme o tom. Připadá nám to jaksi hrubé, netaktní. A přitom by vlastně mělo smysl zeptat se: „Co se stalo, co je na situaci tak ostrého?“ Pravděpodobně bychom dostali odpověď: „Nevím.“
Delegujeme -li pasivní agrese na tělo, děje se to, co se děje vždy, když vyjadřujeme pasivní agresi: Člověk, který takové pasivní agrese produkuje, si vůbec nepřipadá jako původce, nýbrž připadá si jako oběť své tělesnosti. O tomto jeho přesvědčení se nedá příliš diskutovat. Nedá se o něm diskutovat především proto, že jsme zvyklí o podobných tělesných fenoménech prostě nemluvit. V této souvislosti máme habituelní zábranu. Pasivní agrese delegované na tělo však jako reakci vyvolávají hněv a také nejistotu: „Co mi tu má co takhle otravovat vzduch? Nebo proč musí pořád tak zívat, že z toho mám pocit, jako by mě chtěl spolknout a zpochybnit mé sebepojetí?“
Nejistotu vyvolávají také proto, že tělesné reakce mohou vzbudit též ochranitelský impulz. Třeba takové zívání. Je snad ten člověk unavený, ospalý? Neměl bych mu udělat kávu nebo čaj? Nebo mám nějak vyjádřit svou utajovanou zlost? Cítím se tak trochu ohrožen těmito dokořán rozevřenými ústy, poškozován tímto hlasitým zíváním, připadá mi to jako pohrdání mou osobou. Měl bych tedy protestovat. Ale mohu? Třeba s tímto člověkem něco není v pořádku? Nebo se příliš snadno nechám znejistit? Když se o tomto tématu začne mluvit, na rozdíl od aktivní agrese se zřídkakdy skutečně rozvine diskuse. Místo toho nastupuje chlácholení. Pasivní agrese je totiž agrese, která je nevědomá, zejména projevuje-li se na tělesné úrovni. Časem se však může stát zpola vědomou a člověk jí může začít i zcela vědomě využívat.