Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Sebepozorování je jednou ze schopností, kterou se lišíme od zvířat, a dokonce i jako lidé mezi sebou. Introverti mají schopnost „dosebeponoření se“ a sebereflexe o něco vyšší, a i víc času stráví tím, že se pohrouží do svých myšlenek, pocitů a prožívání. Ale ne jen introverti by měli být schopni „vejít“ na chvíli do své vlastní hlavy, resp. do svých myšlenek. Schopnost introspekce, sebepozorování nám pomáhá k vytvoření zdravého sebeobrazu, vystupování v sociálních interakcích. Avšak za předpokladu, že se nenecháme až příliš pohltit neproduktivním hloubáním.
Psychologové používají pro činnost ponoření se do svého vnitra, do svého prožívání, emocí, pocitů a myšlenek pojem introspekce. Introspekce je produktivní činností, při které si třídíme myšlenky – o sobě, o druhých kolem nás (blízkých, kamarádů, kolegů apod.) a o světě kolem nás. Díky tomu si vytváříme nejen obraz o své realitě kolem nás, o sobě, ale zejména si na základě toho utváříme naše vzorce chování, způsob reagování na situace kolem sebe.
Co hrozí, když schopnost introspekce nemáme dostatečně rozvinutou?
Introspekce je cenným nástrojem, jak v našem času a prostoru pouze pro nás samotné, jak přemýšlet o našem chování a vystupování, plánování dalších aktivit, zvažování různých „pro a proti“, různých alternativ a řešení, možností toho, co bude, co by mohlo být, jak jsem se choval, co jsem na té prezentaci udělal dobře a co špatně, jak mě asi vnímali ostatní kolegové, když jsem tam stál, co bych měl příště změnit.
Kromě introspekce však psychologové znají ještě jedno hezké slůvko, a tím je ruminace. Zatímco nám zahloubení do našeho nitra pomáhá k sebereflexi, jakémusi nastavení si vnitřního zrcadla, na základě čehož si pak účelně můžeme uzpůsobit naše další jednání do budoucna, ruminace jsou neproduktivní, negativistické a sebemrskačské. Takovéto ponoření do svého nitra nám nepřinese žádoucí přínos toho, abychom pozitivně ovlivnili naše budoucí chování. Zbytečně se v ruminačních myšlenkách vracíme a přehráváme si minulé situace, ve kterých se hodnotíme jako nemožní, na nic, neschopní, nešikovní. Víc tak hrozí různé stavy pocitů úzkosti, deprese, nízkého sebevědomí, narušení vztahu k sobě samému ale i vztahů s druhými kolem nás.
Samozřejmě, že ne vždy jsme sami se sebou spokojeni. Jsou chvíle, události, náš výkon či různé situace, ve kterých jsme nebyli úplně dobří, co do výkonu, vystupování nebo sebeprezentace našich dovedností, vlastností nebo povahových rysů. Ruminace se objevují tehdy, když se začneme příliš zabývat svými negativními pocity, vracíme zpět a přehráváme si pouze to špatné, co jsme v minulosti zažili nebo udělali a na základě toho pak vysuzujeme o celé naší osobnosti, vystupování. V introspektivní sebereflexi nás může náš vnitřní kritik upozornit na některé oblasti, ve kterých bychom si v příštích situacích měli dát pozor, nebo na nich zapracovat. Ale vypíchne tyto oblasti, a namotivuje nás, abychom příště udělali něco jinak, abychom pak mohli být třeba spokojenější.
V ruminaci se tento vnitřní kritik neustále a pořád vrací k oné nezdařené situaci nebo výkonu, přičemž nepoukazuje pouze na izolovanou část, ale na situaci jako celek. Výsledkem pak není produktivní cíl ve smyslu „Příště si dám pozor, abych mluvil víc nahlas, nebo si připravím kartičky s textem, aby mi nevypadl text“, ale ruminant si bude říkat „Jsem celý na nic, nic nesvedu, ani jednu obyčejnou prezentaci, všechno zkazím“. A v těchto myšlenkách je pořád a pořád, vrací se k nim, opakují se mu pořád dokola. Takovýto typ ruminací proto velmi silně koreluje s výskytem depresivního chování, deprese obecně a často i sebevražedných myšlenek.
Ruminace jsou tedy spíše pasivní myšlenky ohledně příčin a následků různých situací a problémů bez toho, aby člověk aktivně přistoupil k produktivnímu řešení.
Introverti častěji potřebují ticho a být se svými myšlenkami, což jim dává ohromnou sílu. Jsou tak v mnohém napřed před svými kolegy, protože mají mnoho věcí promyšleno, připraveno, o věcech předem přemýšleli, takže vědí nebo předpokládají, co může nejspíše nastat. Introspekce je o duševním zrání, schopnosti pohlédnout do sebe, poučit se, a tento poznatek využít k dalšímu (sebe)rozvoji. Ruminace je však jakési zaseknutí se. Neustálé se vracení do pochmurných a sebezničujících, sebehanících myšlenek a tvrzení.
Abychom neuvízli v nebezpečné pasti ruminací, místo toho, abychom se opět vraceli zpět do negativních myšlenek, přehrávali znovu a znovu nepříjemné situace, je potřebné, abychom si spíše vytvořili plán. Plán našeho aktivního přičinění se ke změně. Když jsme třeba zpozorovali, že se už nějakou dobu pořád a pořád neúčelně vracíme k myšlence „Jsem ošklivý, nic nedokážu, nikdy nezhubnu natolik, abych se sám sobě líbil a aby si na mně lidé neukazovali“, nesmíme dopustit, abychom se v ruminacích k takovéto myšlence neustále vraceli. Je třeba jít do akce, hned danou myšlenku zastavit, jít aktivně dělat nějakou práci (pracovní činnost, koníček apod.) nebo, a co je ještě příhodnější, zhotovit si plán, jak můžu svoji stávající nespokojenost změnit – např. zabezpečit si aktivity, které mi pomůžou cítit se lépe (setkání s přáteli, zorganizování společného cvičení, sportu nebo návštěvy posilovny). V jiných situacích, místo ruminačního pohroužení se do sebe může být příhodnější hned konfrontovat danou osobu, která nám negativní myšlenky a emoce spustila (např. „Nelíbí se mi, že jste mi něco takového řekla, příště to nedělejte“). Není cílem jít samozřejmě do konfliktu. Když ale zůstaneme v dané situaci nečinní a pasivní, ruminace se pak můžou o to snáz objevit, když si doma budeme danou záležitost v mysli přehrávat. A to je pak živná půda pro ruminační myšlenky „Jsem na nic, měl jsem mu na to něco říct, proč to nikdy nedokážu, měla pravdu, když mi řekla, že jsem neschopná“
Bojem proti ruminacím je aktivita, buďte aktivní ve svých koníčcích, v nich si uvědomíte své silné stránky, co vás baví, v čem jste dobří, v čem odevzdáváte dobrou práci (a nejen ve smyslu pracovního života), vyhledávejte kontakt s okolím, kamarády, přáteli, známými. Okolí, ale i my sami si nastavujeme zrcadla. To, co v nich vidíme, ovlivňuje tak, jak se chováme k sobě a okolí. Nenechte proto obraz v tomto zrcadle zkřivit.