Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Fobie je nepřiměřeně silný a perzistentní strach, který se může kromě dospělých vyskytovat taky u dětí. Na rozdíl od úzkosti, kde je příčina negativního pocitu tenze do značné míry pro člověka neznámá či neuvědomovaná, při fobii je zdrojem strachu něco pro člověka definovaného. Může se rozvinout a zaměřovat takřka na jakýkoli předmět nebo situaci. Pokud jde o děti, můžou být některé z těchto strachů charakteristické pro určité vývojové fáze a věk dítěte a tedy se můžou objevovat do určité míry u většiny dětí.
Typickým je strach předškolních dětí ze zvířat, nebo strach z cizích lidí a separační úzkost při odloučení od matky u batolat a předškolních dětí, strach ze tmy, lékařských ošetření apod. Když se rozvine fobie u dospělého, vypořádá se s ní jinak, než když se svým strachem bojuje dítě, které ještě nemá dostatečné zkušenosti, repertoár prostředků, vlastnosti osobnosti ale třeba i vědomosti a dovednosti k tomu, aby se dítě se svým strachem svěřilo (umělo jej pojmenovat), vyhledalo pomoc (mnoho dětí ještě vzhledem k věku neumí říct rodičovi, že se bojí toho a toho – a rodiče to často musí odhalit sami svou intuicí) a umělo se s fobií vypořádat.
Společným jmenovatelem častých reakcí na strach je únik z ohrožující situace. Když se třeba dospělý člověk bojí létání, tak se dostatečně dobře vyhýbá tomuto prostředku přepravy a bravurně si vybírá dovolenkové destinace tak, aby nemusel letadlo pro svoji přepravu použít. Podobně arachnofobik nevyhledává často přírodní posezení a místa, kde by se pavouk, zdroj jeho strachu mohl vyskytovat, a když už do kontaktu přijde, jednoduše odejde (často s úšklebkem na obličeji a otřásáním se, jakoby chtěl ze sebe setřást nepříjemný vizuální kontakt s osminohým tvorem).
Podobné taktiky volí i děti, které před zdrojem svého strachu rovněž volí útěk. Když se bojí tmy, tak utíkají do pokoje svých rodičů a dožadují se spaní v jejich posteli apod. Podobně je tomu, když se dítě bojí školy – tehdy je útěk v podobě vyhýbání se strachové situaci a dítě „utíká do choroby“, říká, že ho bolí hlava, bříško apod., jen aby mu rodič povolil zůstat doma. Tyto fobie, jako je zmiňovaný strach z cizích lidí, by měly postupně vymizet zhruba kolem tří let věku dítěte. Ostatní strachy, jako je strach ze tmy, zvířat, lékařů apod., mají taky tendence s věkem ustupovat. Když však strachové reakce u dítěte pokračují i po šestém věku a přetrvávají i do puberty, je velmi pravděpodobné, že se rozvine fobická porucha, která má pak tendenci přetrvávat roky a vléct se životem člověka, který je pak určitým způsobem ve svém životě svojí fobií omezován. Nemůže např. nikdy použít letadlo, když chce jet někam dál na dovolenou, nebo při každodenní cestě do práce volí komplikovanější způsob přepravy MHD, než aby šel metrem nebo tramvají, vyhýbá se vedoucím pozicím, jen aby nemusel vystupovat před plénem lidí, mít projev, být v centru pozornosti a s podobným výčtem bychom mohli pokračovat.
Podobná sociální fobie je velice svízelná právě u školních dětí, kde strach může znepříjemnit zkoušení jako takové, protože má dítě potíže odpovídat před celou třídou, která se na něj dívá, hodnotí jej nejen z hlediska vědomostí, ale celkového chování, vzezření, reakcí, oblečení, projevu apod. Záškoláctví pak často není jenom problémem asociálních projevů chování a těch žáků, kteří jsou problematičtější, protože např. kouří, jsou asertivnější až agresivní v kontaktu s vrstevníky apod., ale za záškoláctvím (zejména tišších, introvertovaných a úzkostných) dětí může stát právě takováto začínající sociální fobie. Tehdy žák vlastně trpí dvakrát. Trestem za záškoláctví (které je pouze prostředkem řešení útěku před svým strachem, protože dítě ještě neví najít a adekvátně použít jiné metody zvládání svého strachu) a samotným vystavením zdroji svého strachu – škole.
Když tedy určitým strachem trpí starší dítě (starší školní věk, adolescent), je dobré, aby rodiče a autority (učitel, lékař) nepodceňovali jeho pocity a brali jej jako rovnocenného partnera, u kterého dítě cítí oporu a objektivní zdroj řešení jeho fobie (ne jako „policajta“, který uděluje tresty za záškoláctví nebo že nechce spát ve tmě, protože se tmy bojí, že nechce jít na letní tábor, školu v přírodě apod). Důležité je, aby se však situacím, ze kterých mají strach, nevyhýbali. Úniková reakce se tak může stát vzorcem chování pro další život a samotný strach neřeší. Člověk se pak jen naučí utíkat, vyhýbat se nepříjemným pocitům, které dané situace způsobují a víc tak podporovat jeho úzkost. Na druhé straně však dítě nesmí být do situace „hozeno“ typem „a teď plav“. Podle věku a psychického vývoje je dobré uzpůsobit s dítětem komunikaci, naučit se mluvit společně o tom, co v něm strach vyvolává, vystavovat se obávané situace nejdřív postupně, pomalu a po malých krůčcích, tak, aby se naučil postupně zvládat své pocity úzkosti a paniky, pomocí různých speciálních relaxačních a dechových cvičení tak zmírňovat tyto pocity tenze a strachu.
U fobií, které s věkem neustoupí samy od sebe, ale naopak přetrvávají, je dobré dítě motivovat na boj proti ní. Fungují pochvaly i za sebemenší úspěch, odměny (zejména i nemateriální, jako je pochvala, ocenění, verbální uznání, jak i dítěti samotnému, tak třeba pochvala před sourozencem nebo jinými dětmi, kamarády apod.). Když však fobie přetrvává a nedaří se jí překonat, určitě je pak dobré zajít se poradit do ambulance klinického psychologa, který speciálními postupy kognitivně-behaviorální terapie (tzv. systematickou desenzitizací) může s dítětem pracovat při zmírnění a odstranění jeho strachů a fobie.