Dar řeči

cm muz zena2

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

…a mluvec jí dal řeč.

Byla jednou jedna princezna a ta se roznemohla, její královský otec dal vyhledat lékaře a zaříkávače, ale nic platno. Byla smutná a mlčenlivá. Až přišel člověk z lidu, vyprávěl jí příběh o loutce – panně a položil jí otázku: Kdo ze tří pomocníků má na pannu největší právo – tedy zásluhu? Ten, který ji vyřezal ze dřeva, ten, který ji oblékl, nebo ten, který jí dal řeč? A tu se princezna rozhovořila: Přece ten, který jí dal řeč. Mluvec má na panně tu největší zásluhu.

Řeč spojuje lidi navzájem. Tvoří se komunikační kanál od vysílače k příjemci a naopak. Tento kanál má za určitých okolností dobrou „vodivost“ nebo je rušen tzv. šumy: Může jít o zhoršenou schopnost vysílače vysílat (nezřetelná mluva, výslovnostní chyba, třeba vlivem zhoršeného zdravotního stavu), dále to může být snížená schopnost přijímače dešifrovat slyšená slova (vada sluchu, časově krátká jazyková zkušenost v novém prostředí – cizí zemi apod.), nebo může nastat rušivý moment „na cestě“, v samotném kanálu, tj. v technickém zařízení.

Ovšem nejen lidi spojuje proces komunikace. Existuje obecně mezi jednotlivci v přírodě (matematicky řečeno mezi prvky jedné množiny – tedy v rámci jednoho biologického druhu), ale tato aktivita přesahuje do komunikace řekněme mezidruhové (např. ve společenství lesa). A ještě jinde, dokonce v rámci jedince, existuje komunikace mezi jeho jednotlivými součástmi, např. uvnitř mezi-buněčného tělního prostoru spolu komunikují celé systémy – imunitní, hormonální, endokrinní atd., dokonce bez toho, že by se tím dotyčný jedinec vědomě nějak zabýval, a to v jeho prospěch, pro udržení harmonického průběhu a vyladění všech životně důležitých procesů jeho biorytmu.

Jaký je charakter komunikace?

Už zvířata komunikují tělem, radiolokačním centrem či zvuky. Lidská komunikace je nejvíce rozvinuta v artikulované řeči.

Potřebujeme k ní mluvidla (systém překážek), která stavíme výdechovému proudu do cesty. Také plíce, nádech a výdech jsou k tomu potřeba. Jako perličku uvedu, že nádech není nutný jen pro získání potřebné kapacity vzduchu do plic, ale některé národy jej využívají dokonce při mluvení; např. Dánové vysloví některá slova při nádechu, obvykle při souhlasu a přitakání, a jakmile jejich nádech kulminuje, pokračují s výdechovým proudem dál ve výpovědi.

Ještě před aktem mluvení dochází k myšlenkové formulaci, nápad je převeden do slov, nesoucích významy. Při četbě je tento proces ještě složitější. Třeba takový prvňáček rozpoznává nejprve písmena a slova, převádí si je na významy a také v artikulovanou řeč. Dospělý člověk je v tomto procesu už tak vycvičen, že při četbě nahlas často zaměňuje čtená slova synonymickými výrazy. Ale než se k tomu dopracuje, potřebuje někde načerpat soubor výstižných slov pro vyjadřování svých myšlenek, dobrou slovní zásobu. Pro její získání je potřeba, aby dítě dostatečně četlo, z dobrých zdrojů. Na základě široké pasivní slovní zásoby pak vzroste i jeho zásoba aktivní.

Komunikovat je možno i pocitem. Např. se narodí dítě a jeho matka prožívá a vysílá k němu lásku a posiluje jejich společný vztah.

Když se od ní dítě postupně učí artikulované řeči, začne i samo pojmenovávat věci a vztahy mezi předměty a lidmi a samostatně tvoří ze slovního materiálu jedinečné věty.

Časem člověk přidává k řeči také gesta, ta prozrazují jeho emocionální postoj k tématu a důraz. Zvýšená gestikulace a mnohomluvnost může být lidskému projevu i na závadu. Žvanivost = marnivost v oblasti řeči. Staré české úsloví doporučuje „mluviti stříbro, mlčeti zlato“.

Řečí se projevuje osobnost člověka, všímáme si jeho výběru slov, intonace mluvy. Vzory hodné následování nám poskytuje literatura, své vzory nám však nabízejí i masové sdělovací prostředky: tisk, rozhlas, televize, internetová zpravodajství ad.

Způsob promluvy a obvyklé myšlenkové konstrukce jsou v různých jazycích různé. Na Zemi žili mluvčí nejrůznějších jazyků, s tím, jak se mísily rasy i jazyky, jež pak vyústily v jazyky dnešní.

Zde v Evropě máme dva jazykové prazáklady, které tvoří jazykové větve: Jsou to jazyky indoevropské a ugrofinské. Čeština patří do indoevropského základu společně se slovanskými jazyky i germánskými.

Vraťme se ještě znovu k úvodnímu odstavci. Dnes mnoho lidí ví, kdo je jejich osobním „řezbářem, krejčím a mluvcem“ a komu dílo náleží. A tak přistupují ke své svobodě i možnosti mluvit jako k daru, který je třeba využít, ne jím plýtvat.

Slovo má svou informační hodnotu i sílu a moc. Bible nás mj. ujišťuje: „Slovo bylo první“ (Jan 1:1).