Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Až se příště objeví kvazi-pandemie, jako byla prasečí chřipka, lidé v České republice už se možná nebudou moci svobodně rozhodnout, zda se nechají očkovat. Stát jim to prostě přikáže. A když se rodiče rozhodnou nenechat očkovat své čerstvě narozené miminko proti žloutence typu B, kterou v podstatě nemůže dostat (přenáší se krví a pohlavním stykem), budou jim dle návrhu Ministerstva zdravotnictví úřady moci dítě odebrat a naočkovat ho. Přestože v třeba v sousedním Německu nebo Rakousku se proti této nemoci novorozenci povinně neočkují…
Na přelomu let 2009 a 2010 vrcholila panika kolem prasečí chřipky. Podle zprávy agentury Mediafax z konce června minulého roku očekával hlavní hygienik Michael Vít společně s tehdejší ministryní zdravotnictví, že „mexickou chřipkou se nakazí až 70 % obyvatel země, z nichž 15 až 35 % bude klinicky nemocných. U zhruba poloviny z těchto nemocných prognóza odhadovala, že budou potřebovat lékařskou péči. U dalšího jednoho procenta se hovořilo o nutnosti hospitalizace a 0,4 % obyvatel mohlo podle (této) prognózy zemřít.“ Odůvodňovali tak náklady ve výši 336 milionů Kč, jež byly na ochranu proti údajné pandemii vynaloženy. Jejich prognóza by znamenala 7 milionů nakažených, zhruba 100 000 hospitalizovaných a 40 000 mrtvých. Jenže ve skutečnosti onemocnělo prasečí chřipkou v ČR pouze 2 477 lidí. Očkovat se nechalo jen necelých 70 000 lidí (a hlavní hygienik Vít mezi nimi nebyl!), tj. 0,7 % populace. Lidé se mohli svobodně rozhodnout – jenže to už by příště podle Ministerstva zdravotnictví nemělo být možné.
Již v druhém čtení v Poslanecké sněmovně je totiž návrh zákona o zdravotních službách, který mimo jiné počítá s očkováním bez souhlasu pacienta. Péče bez souhlasu prakticky znamená totéž co péče proti vůli pacienta. Takové omezení svobody občanů nemá obdoby, protože s násilným naočkováním nepočítal ani komunistický zákon o péči o zdraví lidu. V úterý 23. 8. bude návrh zákon projednáván ve Výboru pro zdravotnictví Poslanecké sněmovny.
„Povinné očkování je totalitní přežitek, který například v Německu nebo v Rakousku nemá obdoby,“ komentuje připravované znění zákona Martina Suchánková, předsedkyně o. s. ROZALIO. „Věříme, že se podaří rozpoutat veřejnou debatu o nepřijatelnosti takového opatření, která vyústí v přehodnocení a vypuštění uvedeného odstavce z návrhu zákona,“ dodává Suchánková
Problematické ustanovení je v § 38 odst. 7 návrhu zákona, které říká: „Bez souhlasu pacienta nebo zákonného zástupce pacienta lze poskytnout též jiné zdravotní služby, stanoví-li tak zákon o ochraně veřejného zdraví.“ Zákon o ochraně veřejného zdraví sice upravuje i karanténu a povinné léčení pacientů se závažným infekčním onemocněním, avšak na vynucení této léčby návrh zákona pamatuje už v § 38 odst. 1. Tento zákon upravuje už jen povinné očkování, takže je zřejmé, že právě na něj ministerstvo míří pod matoucím pojmem „jiné zdravotní služby“. Důvodová zpráva o tom ostatně raději mlčí. Navržená právní úprava navíc odporuje právnímu názoru Ústavního soudu, podle kterého nelze očkování vynucovat ve výjimečných případech, kdy je to v rozporu s vírou či přesvědčením osoby1. Návrh je také v rozporu s usnesením Výboru pro lidská práva a biomedicínu Rady vlády ČR pro lidská práva, které „doporučuje Ministerstvu zdravotnictví, aby v maximální možné míře umožnilo, aby očkování dětí bylo v režimu dobrovolném při zachování práva na bezplatné očkování“.