Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Již v úvodu této knihy bylo řečeno, že maximální účinek prevence, ale především léčby spočívá jednoznačně v maximální komplexnosti léčby, že tedy žádná mono-léčba nebo snad skoro žádná nemůže zaručit optimální výsledek. Tato skutečnost je jakýmsi základním motivem celé této práce, a proto se s touto skutečností a jejími příklady budeme průběžně setkávat.
Proto se také v celém světě snaha uplatňovat alternativní medicínu v co nejširším měřítku, i když někdy pod jiným názvem. Příklady máme nakonec i v historii alternativní medicíny. Součástí první čínské knihy o akupunktuře byla i fytoterapie, už tehdy zhruba se 2000 recepty. Dokonce nešlo pouze o užívání bylin, ale i některých minerálů, ba i kovů (například rtuti).
Akupunktura a fytoterapie tvořily už před 4000 lety jeden celek. Je to opět jedna z mnoha věcí, na kterou lidstvo během vývoje jaksi „zapomnělo“.
Nedostatky mono-léčby
Bohužel ne všechny dobré zkušenosti našich předchůdců se tedy přejímají, takže se teď tvrdošíjně setrvává na mono-léčbě i v alternativní medicíně. Týká se to především akupunktury, jejíž zastánci se domnívají, že jsou dostatečně progresivní, a nemíní si dále komplikovat život. Je ovšem pravdou, že ve většině případů také scházejí nezbytné znalosti, potřebné pro provádění alternativní medicíny na širší bázi. Zatím se totiž nic z těchto přírodních věd u nás oficiálně nepřednáší ani neprovozuje. K dispozici není ani příslušná literatura a mnohdy chybějí i dostatečné jazykové znalosti.
Je třeba si znovu připomenout, že současný svět nelze srovnávat se světem v době, kdy stačilo léčit buď pouze pomocí akupunktury, nebo jen pomocí fytoterapie atd. – i když to neplatilo bezvýhradně nikdy. V podstatě jde o to, že pokud nebyly vyčerpány, nebyly otravovány chemikáliemi a byly hnojeny pouze organicky čistými hnojivy a kdy vzduch a voda byly křišťálově čisté, nemohlo skoro vůbec docházet k nemocem z nedostatku určitých prvků, z otravy ovzduším, prostě nemocem z titulu poruchy látkové výměny. Jistě byly i tehdy tzv. civilizační nemoci podle tehdejších měřítek, protože civilizace zatím přírodě vždy jen škodila, především epidemie zaviněné nedostatkem hygieny, na které byla tehdejší medicína ovšem „krátká“. Pokud šlo o skutečné nemoci, pak to byly většinou nemoci zaviněné nemírnou nebo jednostrannou stravou, pak různé úrazy podle bojovnosti jednotlivých kmenů nebo národů. K tomu je též třeba připomenout, že v každém případě byla odolnost organizmu tehdejších lidí větší, než je tomu dnes. Za takového stavu mohla být mono-léčba úspěšná, i když v případě akupunktury byla vždy doplňována fytoterapií.
Dalším velkým rozdílem byla kvalita bylinných léků nebo léčivých bylin. Jak půda, tak ovzduší a voda byly čisté a rostliny tudíž neobsahovaly škodliviny jako dnes. Jejich účinnost byla tehdy daleko větší. Navíc jak léčitelé, tak nemocní měli velmi blízko k přírodě a tím i k léčbě jejími prostředky. Tehdejší lidé zřejmě brali léčbu vážněji než dnešní člověk a byli asi ochotnější pro sebe něco udělat. To dnes bohužel už skoro neplatí…
Ukázka z knihy Alternativní medicína.